Biancolella

25. července 2017 v 17:36 | Martin Šimek |  Odrůdy moštové - B
Synonyma: Bianca (mylně), Bianca Tera, Bianca Tenera (mylně, patrně se jedná o odrůdu Ginestra, viz. tato odrůda), Biancolella(Francie, cd. 112), B. Selvatica, B. Veraca, B. Verace (Ischia, provincie Caserta), Biancolillo, Bianculella, Bianculellu, Ianculella, Ianculillo, Jancolella či Janculella nebo Janculillo (Ischia, Campi Flegrei), Petit Blance, Petite Blanche (Francie-Korsika), S. Nicola či San Nicola nebo Santo Nicola (provincie Napoli), Uva di Sorrento
Původ a rozšíření: Biancolella je autochtonní, pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, pěstovaná v Kampánii, v provinciích Neapol, Caserta a Foggia, zejména na ostrovech Ischia, Capri a Procida a dále, okrajově, na Sardínii, v Apulii a v regionu Lazio. Od roku 1970 je zapsána v národním katalogu italských odrůd (cd. 029, r. 2010 vysazena na 164 ha), tvoří součást vín DOC Costa d'Amalfi, Ischia a Penisola Sorrentina a dále mnoha vín kategorie IGT197. Odrůda s tímto názvem byla poprvé písemně zmíněna až v 19. století, Guyot (1868) ji popisuje z Ischie a Korsiky, přítomnost hroznů na ostrově Ischia potvrzují G. Frojo (1871) a Rovasenda (1877)57, 35, C. Její původ je neznámý, je možné, že se do Kampánie dostala v 8. století př. Kr. s řeckými kolonisty z ostrova Euboia (Evia) přes Korsiku, kde je ještě dnes jako rarita pěstována pod názvem Petite blanche. Na velmi malých plochách ji najdeme v Austrálii (stát Victoria). V Itálii je známa varieta či biotyp této odrůdy s názvem Biancolella selvatica, lišící se hlubším členěním listů a menší cukernatostí moštu. Odrůda San Nicola, pěstovaná na Ischii a na ostrově Capri, je dle analýzy DNA, provedené roku 2005, s odrůdou Biancolella identickáA. V tomto případě se jedná o odrůdu, prokazatelně v Itálii pěstovanou od středověku, první zmínka o ni pochází již z roku 1592 (Porte, J.B, Villae, liber septimus) z okolí Neapole, další z roku 1845 z ostrova Capri (G. Gasparrini)B. Název odrůdy a některá synonyma mají původ v italském slově "bianca" (bílá) a vztahují se k bělavé barvě bobulíC.
Charakteristika odrůdy: (H) Letorosty rašící (10-20 cm): vrcholky jsou otevřené, bíle vlnatě plstnaté, zelené s červeným nádechem směrem k okraji, apikální listy (1-3) jsou miskovitě prohnuté, bíle vlnatě plstnaté, první list je zelený s červeným nádechem a s karmínovými okraji, druhý a třetí jsou světle zelené s jantarovým nádechem, bazální jsou ploché, na rubu plstnaté, na líci žlutozelené. Osa je zakřivená. Letorosty kvetoucí: vrcholky jsou otevřené, bíle vlnatě plstnaté, zelené, jasně červeně žíhané, apikální listy jsou miskovitě prohnuté, bíle vlnatě plstnaté, první je zelený s červeným nádechem, další dva jsou světle nažloutle zelené, bazální listy jsou ploché, zelené na líci, plstnaté a žlutavě zelené na rubu, někdy s chomáčky chlupů podél hlavních žilek, tří- zřídka pětilaločnaté. Internodia jsou kruhového průřezu, na obrysu žebrovaná, bez lenticel, pavučinovitě ochmýřená, vínově červená se zelenými pruhy. Úponky jsou bi- až trifidní, střední délky a tloušťky, světle zelené. Květenství je malé nebo střední, kuželovité, někdy okřídlené. Dospělé listy jsou okrouhlé, středně velké, tří- až pětilaločnaté, horní výkroje jsou středně hluboké až hluboké, široce až úzce otevřené, méně často s mírně překrytými cípy, s oblým až zaostřeným dnem, někdy též s trojůhelníkovým průsvitem s plochým dnem, dolní jsou naznačené až středně hluboké s oblým dnem. Líc listu je lysý, puchýřnatý, rub plstnatý, žilnatina listu je na obou stranách zelená, poměrně vystouplá, okraj listu je mírně podvinutý, tupě, nepravidelně zoubkovaný, zoubkování je výrazné, řapíkový výkroj je široce otevřený až otevřený, ve tvaru UV. Řapík je krátký, střední tloušťky, zelený, pavučinovitě ochmýřený, kanálek na průřezu není příliš patrný. Hrozny jsou malé až středně velké, husté, válcovitě kuželovité, často se dvěma krátkými křidélky, s dlouhými, částečně lignifikovanými stopkami, s okrouhlými až nepravidelně stlačenými, středně velkými (12-15 mm), bělavě zelenými až světle žlutými bobulemi s tenkou, silně ojíněnou slupkou, s měkkou, nezbarvenou, šťavnatou dužinou neutrální chuti. Stopečky jsou středně dlouhé, zelené, snadno oddělitelné. Semena jsou 2 (3) v bobuli, hruškovitého tvaru, velké, se středním nebo krátkým zobáčkem. První hrozen je na prvním, častěji však druhém nodiu, průměrný počet hroznů na výhon je 1-2, plodnost feminel je velmi špatná. Jednoleté réví má kratší až středně dlouhá (8-12 cm) a nepříliš silná, křehčí, málo větvená internodia mírně oválného průřezu, hladká, lysá, rovnoměrně lískově zbarvená, někdy červenohnědě žíhaná, uzly jsou zduřelé, načervenalé barvy, kónické pupeny nejsou příliš velké. Kmen je středně robustní. Odrůda raší a kvete raně, zaměká středně pozdně, dozrává 30 dní po Chasselas. Listy opadávají pozdně. Růst je slabší, produktivita je průměrná až mírně podprůměrná, dává přednost nepříliš úrodným, propustným půdám sopečného původu, ale přizpůsobí se i půdám jílovito-hlinitým a kompaktním. Na čerstvých a úrodných půdách preferuje dlouhý řez, v suchých oblastech spíše krátký. Na Ischii ji najdeme na sušších sopečných půdách, na terasách, lemovaných kamennými zdmi, na velmi strmých svazích. Je poměrně odolná vůči nepříznivým klimatickým podmínkám, průměrně odolává houbovým chorobám, na čerstvých půdách je náchylná k peronospoře. Afinita k podnožím je dobrá.
Charakteristika vína: Odrůdová vína patří v těchto apelacích k těm lepším, vyznačují se světle slámově žlutou barvou se zelenkavým reflexem, jemnou ovocitostí a mandlovou dochutí, někdy i zvláštním tónem jalovce. Na Ischii se často scelují s víny odr. Forastera, užívají se i k výrobě šumivých vín. Literatura a internetové zdroje: 26, 35, 38, 47, 49, 50, 56, 57, 58, 163, 166, 168, 176, 181, 182, 183, 188, 197, 199, 202, A)Genetic relationships among local Vitis vinifera cultivars from Campania (Italy). Costantini N., Monaco A., Vouillamoz J. F., Forlani M., Grando M.S. Vitis 44 (1), 25-34 (2005) [online, 2015-09-05]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/e050431.pdf, B)Pomona campana. Descrizione Ampelografica del vitigno "S.Nicola". Pasquarella C., Scaglione G., 2001. Germoplasma Frutticolo Autoctono Campano. La Grafica, Amelia L., Nocera Inferiore. [online, 2015-09-05]. Dostupné z: http://pomonacampana.com/home-2/ampelografia-pubblicazioni/, C)Noms Corses de cepage (Lexique). Alain Bagard, 1995 [online, 2016-11-28]. Dostupné z: http://www.crvi.corsica/wp-content/uploads/2016/06/noms-corses-cepage.pdf, *Multiple origins of cultivated grapevine (*Vitis vinifera* L. ssp. *sativa*) based on chloroplast DNA polymorphisms. Arroyo-Garcia, R. et al. Molecular Ecology (15) 3707-3714 (2006) [online, 2015-09-05]. Dostupné z: http://www.penn.museum/sites/biomoleculararchaeology/wp-content/uploads/2009/11/zapaterrosa.pdf, *Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama