Listopad 2017

Villard blanc

30. listopadu 2017 v 14:24 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Виллар блан (Rusko, Ukrajina), Sei Vilar 12375, Seyve Villard 12-375, SV 12-375, Villardův bílý, 12375 SV
Původ a rozšíření: Villard blanc je interspecifická, moštová a stolní odrůda, kříženec odrůd Seibel 6468 x Seibel 6905 (Subéreux) je jedním z nejpěstovanějších kříženců francouzského šlechtitele jménem Bertille Seyve a jeho zetě Victora Villarda. Odrůda byla vyšlechtěna v Saint-Vallier (département Drôme) počátkem 20. století. Ještě roku 1968 zaujímala plocha vinic s touto odrůdou ve Francii 21.397 ha30. Předpisy EU poté zakázaly pěstování hybridních odrůd za účelem výroby jakostních vín a vinice byly z velké části vymýceny. Současných 230 ha vinic na jihu Francie (k roku 2011)30 produkuje především vína k výrobě vinných destilátů, odrůda je vysazována také v zahradách na pergolách, hrozny jsou při úplném vyzrání velmi chutné. Odrůda je zapsána v národním katalogu francouzských odrůd, ale roku 2015 nebyl ve Francii k dispozici žádný registrovaný klon30. Zajímavostí je, že dekretem EU z 18. dubna 2008 bylo znovu připuštěno pěstovat mimo jiné i tuto odrůdu za účelem výroby jakostních vín, protože nese poměrně vysoký podíl genů ušlechtilé révy Vitis vinifera. Menší plochy vinic této odrůdy najdeme například v USA (ve státech New Jersey, Pennsylvánie, Severní Karolína), v Brazílii (380 ha roku 1994)163, v Japonsku, v Mexiku, v Maďarsku (zde je též registrovanou odrůdou) a ve státech bývalého Sovětského Svazu. Roku 2010 měla být odrůda celosvětově vysazena na ploše 689 hektarů200. Genetický profil odrůdy: 56,3 % Vitis vinifera, 3,1 % Vitis labrusca, 31,6 % Vitis rupestris, 6,3 % Vitis berlandieri, 2,7 % Vitis lincecumii158.
Příbuzné odrůdy: Odrůda Villard blanc je pro některé své pozitivní vlastnosti významným partnerem při křížení nových odrůd révy. Gerhardt Alleweldt a Alfred Galibert ji použili při šlechtění odrůd Bianca, Sirius, Phoenix, Orion či Staufer, v Maďarsku se stala jedním z rodičů stolních odrůd Nero a Palatina (Prim), ve Francii odrůdy Pierrelle, dále je rodičem například odrůdám Pleven ustojčivyj, Rakisch, Riton, Rubin, Rusbol, Viktoria gyöngye, atd.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Vrcholky letorostů jsou slabě plstnaté, mladé listy jsou načervenalé, velmi lesklé. Internodia jsou velmi dlouhá. Dospělé listyy jsou středně velké, okrouhlé nebo mírně podélně ledvinovité, nečleněné nebo mělce třílaločnaté s mělkými výkroji, řapíkový výkroj je otevřený s oblým dnem, ve tvaru U, někdy je u báze ohraničený žilnatinou, zoubkování je výrazné, zoubky mají úzkou bázi a rovné nebo konvexní strany. Žilnatina je slabě nebo středně silně pigmentovaná antokyany, líc listu je hladký a lesklý, rub takřka lysý. Hrozny jsou středně velké až velké (15,7 x 10,8 cm, 173 g), kuželovité s křidélky až pyramidální, víceméně volnější, stopky v průměru 3,8 cm dlouhé, zelené, bobule středně velké až větší (16 x 14,6 mm, 2,2 g), nestejné velikosti, vejčité či protáhle eliptické, bělozelené, zelenožluté, při úplném vyzrání až až zlatožluté barvy, s nezbarvenou, pevnější, masitější, málo šťavnatou dužinou aromatické, hybridní chuti, obsahující semena. Odrůda raší pozdně, osm dní po Chasselas, v průměru 130 den v roce, kvete 168-177 den v roce, dozrává též spíše pozdně, 28 dní po Chasselas. V chladných regionech proto hrozny nemusí vždy dosáhnout úplné zralosti, například v USA, v regionu Finger Lakes AVA (New York), dozrává až na přelomu říjnu a listopadu. Růst je bujný, réví dobře vyzrává, letorosty jsou polovzpřímené až poléhavé, odrůda je, zejména v prvních letech růstu, náročná na práce na vinicích. Plodnost je vysoká, preferuje krátký až střední řez. Odrůda je citlivá na vítr a sucho, hůře odolává oidiu a antraknóze. Odolnost vůči peronospoře a botrytidě je vysoká, v letech s běžným infekčním tlakem nevyžaduje proti nim chemickou ochranu, odrůda odolává dokonce i révokazu, ale velkých výnosů dosahuje pouze s vhodnou podnoží (jinak roubování na podnože nevyžaduje) a v odpovídajících půdních a klimatických podmínkách. Vyhovují lehčí, mírné vápenaté půdy, je prokázáno, že v moštu z hroznů, které byly vypěstovány na bohatých půdách, se během kvašení objevuje proteinový zákal. Odolnost vůči mrazu je nadprůměrná (-23 až -26°C). Cukernatost moštu je v průměru 23 % při aciditě 6,5-10 g/l. Odrůdové víno bývá světle žluté, má vyšší obsah alkoholu, výraznější hořčinku, má také poněkud divočejší, ale stále ještě uspokojivý buket (liščinku), někdy se zvláštním, železitým přídechem, v aroma dominují grapefruity a čerstvě posečená tráva (trochu snad může typově připomínat vína odr. Sauvignon blanc). Kvalitou se patrně nemůže rovnat vínu z dalšího křížence z dílny Seyve-Villard, z odrůdy Seyval blanc. Odrůdové víno je vhodné i ke školení v barikovém sudu, získává zajímavé kouřové tóny a může poté připomínat vína odrůdy Chardonnay. Při úplném vyzrání jsou hrozny vhodné též k přímé konzumaci.
Literatura a internetové zdroje: 26, 28, 30, 77, 100, 156, 158, 163, 168, 170, 176, 200, 202, *Genetic diversity of table grape based on morphoagronomic traits. Souza Leao P.C. de et al. Scientia Agricola 68 (1) 42-49 (2011) [online, 2017-02-28]. Dostupné z: www.scielo.br/pdf/sa/v68n1/v68n1a07.pdf, *Study on the Use of the Varieties of Interspecific Vines. FINAL REPORT - European Commission. 16.7.2003 [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://www.ec.europa.eu/agriculture/markets/wine/studies/vine_en.pdf.

Vilana

30. listopadu 2017 v 14:21 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Βηλάνα, ΒΗΛΆΝΑ (Řecko), Βελάνα (Kréta-Lasithi), Belana, Velana, Vilana (Francie, cd. 1813)
Původ a rozšíření: Vilana je autochtonní, starobylá moštová odrůda původu Vitis vinifera, pocházející z Řecka a pěstovaná na ostrově Kréta, převážně v prefekturách Heraklion a Lasithi. Roku 2010 zde byla vysazena na ploše 579 hektarů200, je zde nejpěstovanější bílou odrůdou, jako jediná bílá odrůda také tvoří součástí vín OPAP Peza.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, silně vlnatě plstnaté, středně silně pigmentované antokyany. Internodia jsou na obou stranách zelená s červenými pruhy, pupeny jsou průměrně pigmentované antokyany. první bazální list je zelenožlutý, na rubu velmi silně plstnatý. Dospělé listy jsou klínovité až pentagonální, zkroucené, pětilaločnaté s hlubokými, většinou uzavřenými výkroji, které mají oblé, někdy zaostřené dno bez zoubku, laloky jsou často ještě sekundárně členěné, líc listu je bez vrásek, průměrně puchýřnatý, rub na ploše silně plstnatý, na žilnatině slabě štětinkatý, řapíkový výkroj je uzavřený s překrytými cípy, s okrouhlým průsvitem, bez zoubku, z jedné strany ohraničený žilnatinou. Řapík listu je načervenalý. Žilnatina listu je na líci velmi slabě pigmentovaná antokyany. Zoubky mají obě strany rovné nebo konvexní. Hrozny jsou středně velké až velké, válcovitě kuželovité s 1-4 křidélky, bobule bělavě žluté až žlutavé, menší až středně velké (13-13,5 mm), okrouhlé, s nezbarvenou dužinou neutrální až jemně muškátové chuti, obsahující semena. Růst je bujný, odrůda raší středně pozdně, dozrává pozdně, poskytuje vyšší až vysoké výnosy. Preferuje krátký řez, vyhovují jí jílovitovápencové nebo hlinitopísčité půdy ve svahovitých polohách. Mošt má vyšší sklon k oxidaci. Hrozny poskytují jemně aromatická, lehká, suchá, svěží, světle zlatožlutá vína se středním obsahem alkoholu a s harmonickou aciditou, s decentním buketem květů oranží, jasmínu a bylinek, s chutí zelených jablek, hrušek a citrusových plodů. Většinou jsou určena k pití do třech let po lahvování, ale některá vína, zrající v barikových sudech, mají potenciál zrání pět a více let. S odrůdovými víny se setkáme v rámci apelace OPAP Peza (červená vína jsou zde vyráběna z odrůd Kotsifali a Mandilaria), mimo tuto apelaci často slouží k výrobě bílých cuvée vín s lokálními odrůdami Daphnia a Plito, s odrůdou Sauvignon blanc, s odrůdami rodiny Muškát, v apelaci PDO Sitia s odrůdou Thrapsathiri.
Literatura a internetové zdroje: 26, 53, 102, 103, 105, 107, 120, 163, 168, 176, 199, 200, 202, *Genetic comparison of Greek cultivars of *Vitis vinifera* L. by nuclear microsatellite profiling. Lefort, F. et al. American Journal of Enology and Viticulture 52 (2) 101-108 (2001) [online, 2015-07-07]. Dostupné z: http://www.ajevonline.org/content/52/2/101.short, *Genetic study of grape cultivars used for the production of Malvasia wine by RAPDs. Stavrakakis N.M., Biniari, K. Laboratory of Viticulture, Agricultural University of Athens, 2010 [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://dspace.aua.gr/xmlui/bitstream/handle/10329/5210/malvasias-2010.rtf?sequence=1, http://www.aivv.it/Archivio/Atti/P051_1306_0050_Biniari.pdf, *Genetic structure and differentiation in cultivated grape, Vitis vinifera L. Aradhya, K.M. et al. Genetical Research Cambridge 81, 179-192 (2003) [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://afrsweb.usda.gov/SP2UserFiles/ad_hoc/53062000VitisPage/Grape.pdf, *Chloroplast microsatellite polymorphisms in *Vitis* species. Arroyo-García, R. et al. Genome 45 (6) 1142-1149 (2002) [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://www.researchgate.net/publication/10973761_Chloroplast_microsatellite_polymorphisms_in_Vitis_species/links/0c96051c95c1a332cf000000.pdf, *Multiple origins of cultivated grapevine (*Vitis vinifera* L. ssp. *sativa*) based on chloroplast DNA polymorphisms. Arroyo-Garcia, R. et al. Molecular Ecology (15) 3707-3714 (2006) [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://www.penn.museum/sites/biomoleculararchaeology/wp-content/uploads/2009/11/zapaterrosa.pdf.

Viktoria gyöngye

30. listopadu 2017 v 11:32 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Виктория гёнге (Rusko, Ukrajina), Виктория (mylně), CS. F.T. 195, Kozma CSFT 195, Viktória gyöngye
Původ a rozšíření: Viktoria gyöngye je raná moštová odrůda, dle původních údajů šlechtitelů interspecifický kříženec odrůd Villard blanc x Csaba gyöngye163. Při ověřování rodičovských odrůd analýzou DNA v Maďarsku roku 2015 bylo ovšem zjištěno, že ani mateřská, ani otcovská odrůda v udaném pořadí nesouhlasíA. Odrůdu vyšlechtil soukromý šlechtitel Pál Kozma roku 1966. Roku 1995 byla v Maďarsku registrována, pěstována byla roku 2010 na ploše 192 hektarů200, převážně ve vinařských oblastech Etyek, Kunság a Egri. Název odrůdy je ženským jménem (v České republice má svátek 10. března), které vychází z latinského výrazu "victoria" v překladu "vítězství". Odrůd s podobným základem názvu, například Victor, Victoria či Viktoria, je velké množství, proto je odrůda odlišena adjektivem, které v překladu z maďarštiny znamená "perla".
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Hrozny jsou středně velké (210 g), středně kompaktní, bobule středně velké (2,5 g), okrouhlé, žlutavé, zráním až bělavé, se silnou a pevnou, silně ojíněnou slupkou, s chruplavou, nezbarvenou dužinou neutrální chuti, obsahující semena. Cukernatost moštu je okolo 18 %. Odrůda dozrává do poloviny září. Růst je středně bujný, výnosy jsou vysoké, 16-17 t/ha. Odolnost vůči mrazu je zvýšená (-23 až -26°C), vůči houbovým chorobám též zvýšená, odrůda není náročná na polohy ani půdy a je vhodná k pěstování v podmínkách ekologického vinohradnictví. Hrozny slouží k výrobě suchých bílých tichých a také šumivých vín.
Literatura a internetové zdroje: 100, 163, 166, 200, 202, A)Parentage analysis in Hungarian grapevine cultivars of 'Seibel'-'Seyve-Villard' origin. Tóth-Lencsés, A.K. et al. Vitis 54 (Special Issue), 43-44 (2015) [online, 2017-02-27]. Dostupné z: http://pub.jki.bund.de/index.php/VITIS/article/view/4966.

Vijiriega comun

30. listopadu 2017 v 11:26 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Bigiriego, Bujariego, De Diego, Diego (Španělsko-Kanárské ostrovy), Moscatel Diego, Sachsi, Verijadiego, Verijadiego Blanco, Verijaliego, Veruariego, Vigieriega Comun, Vigieriega de Motril, Vigiriega, Vigiriego, Vijariego, Vijariego Blanco (Španělsko-Kanárské ostrovy), Vijariejo (Španělsko), Vijiriega (Francie, cd. 1380), Vijirijega común (Španělsko-Andalusie, provincie Huelva), Vijiriega Común de Huelva, Vijiriego, Vujariego
Původ a rozšíření: Vijiriega comun je autochtonní, raná až středně pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, pocházející patrně z Andalusie26, kde bývala hojnější před kalamitou révokaza koncem 19. století, dnes ji zde najdeme v provincii Granada, v okolí města Sierra de la Contraviesa v oblasti La Alpujarra. Pěstovaná je v současnosti především na Kanárských ostrovech, tvoří součást vín apelací DO Güimar, El Hierro, Ycoden-Daute-Isora, Gran Canaria, Monte Lentiscar, La Palma, Tacoronte-Acentejo a Valle de la Orotava, vysazena je především ve vyšších (až 750 m.n.m.) a středních nadmořských výškách ostrovů La Palma (zejména v okolí obce Fuencaliente) a Lanzarote. Roku 2010 byla vysazena ve Španělsku na celkové ploše 285 hektarů200. Odrůda byla poprvé popsána roku 1807 (Simón de Roxas Clemente)B pod názvem Vigiriega común z Andalusie, pěstována zde byla s určitostí již na přelomu 15. a 16. stoletíA, D. Dále ji zmiňují například ampelografové Juan Barrioso (1878), H. Goethe (1887) či P. Viala a V. Vermorel (1905-1910)163, D. Na Kanárských ostrovech je pěstována i odrůda Vijariego negro, patrně identická s odr. Sumoll, přičemž odrůda Vijiriega comun není barevnou mutací této odrůdyA. Neexistuje (nebo alespoň doposud nebyl zjištěn) také žádný přímý vztah s odrůdami Luglienga bianca (syn. Vigiriega) a Castellano blanco (syn. Mantuo vigiriego)163. Analýza DNA, publikovaná roku 2015 stanovila, že je odrůda Vijiriega comun potomkem starobylé španělské odrůdy Hebén (Gibi)C.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, bez pigmentace antokyany, velmi slabě plstnaté až takřka lysé. První bazální list má zelenobronzovou barvu, na rubu je takřka lysý nebo velmi slabě plstnatý. Internodia a nodia jsou na dorsální straně zelená s červenými pruhy, na ventrální straně jsou zelená, pupeny jsou bez pigmentace nebo velmi slabě pigmentované antokyany, úponky jsou střední délky. Dospělé listy jsou menší až středně velké, klínovité až pentagonální, tří- až pětilaločnaté se středně hlubokými výkroji (horní výkroje jsou nejčastěji úzce otevřené, s ostrým dnem, bez zoubku), zkroucené, na líci jsou středně zelené, silně vrásčité, slabě puchýřnaté, na rubu, na ploše lysé nebo velmi slabě plstnaté, na žilnatině lysé nebo velmi slabě štětinkaté, řapíkový výkroj je otevřený, méně často úzce otevřený, lyrovitý, bez zoubku, bez ohraničení žilnatinou, zoubky na okraji listů mají konvexní strany (případně rovnou a konvexní stranu), řapík listu je krátký. Žilnatina je bez pigmentace antokyany. Hrozny jsou středně velké až větší, kuželovité až nepravidelně pyramidální, často s raménkem, kompaktní až velmi kompaktní, s krátkou a slabou, málo lignifikovanou stopkou, bobule jsou menší až středně velké (21 x 18 mm), mírně vejčité či zploštělé, zelenožluté barvy, se středně silnou, silně ojíněnou slupkou, s pevnější, průměrně šťavnatou, masitou, nezbarvenou dužinou neutrální, jemně herbální chuti, obsahující semena. Hilum je výrazné. Stopečky bobulí jsou obtížně oddělitelné. Plodnost bazálních pupenů je velmi vysoká. Jednoleté réví je žlutavě hnědé barvy, rýhované. Růst je bujný, letorosty jsou v době květu polovzpřímené, poté často až poléhavé, výnosy poskytuje tato odrůda vysoké, v průměru 4,8 kg na keř. Počet hroznů na výhon je průměrně dva. Odrůda raší středně pozdně, zaměká pozdně, dozrává na Kanárských ostrovech obvykle okolo 2. září. Odolnost odrůdy vůči houbovým chorobám je mírně nadprůměrná. Cukernatost moštu je vysoká (20,2°Brix). Jeho acidita je dostatečná až vysoká a vzhledem k cukernatosti moštu harmonická. Odrůdová vína mají světle slámově žlutou barvu se zeleným reflexem, jsou svěží a šťavnatá, středně plná, delikátní, s buketem lesních květů, bylin, sušených květin a ovoce, vhodná k pití jako mladá. Zvláště vhodná jsou jako základ pro výrobu šumivých vín. V aroma objevíme zelené jablko, hrušky, citrusy, liči, banán, fenykl, rozmarýn, levanduli, tymián. V odrůdové podobě jsou dnes vína vzácnější, setkáme se s nimi nejčastěji na ostrovech La Palma a Lanzarote, jinde tvoří spíše složku různých bílých cuvée vín, kterým dodávají především svěžest. Dříve sloužily hrozny též k přímé konzumaci.
Literatura a internetové zdroje: 26, 118, 122, 126, 163, 166, 168, 176, 199, 200, 202,A)Wein-plus Glossar. Vijariego [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://www.wein-plus.eu/de/_2.0.3289.0.5087.html%5C%22+%3EIonische+Inseln+/Vijariego_3.0.4719.html, B)Potencial de variedades blancas de vid autóctonas andaluzas para obtener vinos singulares. Puertas, B. et al. Acenología, 2009 [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://www.acenologia.com/cienciaytecnologia/potencial_blanca_andaluza_3cien1109.htm, C)Pedigree analysis of the Spanish grapevine cultivar 'Hebén'. Zinelabidine, L.H. et al. Vitis 54 (Special Issue), 81-86 (2015) [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://pub.jki.bund.de/index.php/VITIS/article/viewFile/4983/4773, D)Vitis Canarias. Base de datos de variedades de vid de Canarias [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://www.vitiscanarias.com/muestras.aspx, *Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, *Ycoden Daute Isora. Vijariego Blanco [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://www.ycoden.com/variedades.html.

Vignoles

29. listopadu 2017 v 11:27 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Рава 51, Рава Вигноль, Вигноль (Rusko, Ukrajina), Ravat 51 (Francie, cd. 6282, USA)
Původ a rozšíření: Vignoles je středně pozdní, interspecifická moštová odrůda, kříženec neznámých odrůd163. Některé zdroje sice dle původních údajů šlechtitele uvádějí, že se jedná o křížence odrůd Seibel 6905 (Subereux) x Pinot de Corton156 (patrně klon odr. Pinot noir z obl. Corton, z Burgundska)120, tento názor však byl vyvrácen analýzou DNA, provedenou v USA roku 2008A (po tomto zjištění ještě zůstává otazkou, zdali odrůda, dovezená do USA roku 1949, označovaná zde P17857 nebo 181481 a dodnes zde pěstovaná, skutečně je původním křížencem s názvem Ravat 51)120. Odrůdu s názvem Ravat 51 vyšlechtil Jean François Ravat v Marcigny (départament Saône-et-Loire, Burgundsko, Francie) okolo roku 1930120. V Evropě bylo pěstování této odrůdy za účelem výroby jakostních vín roku 1950 předpisy EU zakázáno a ve Francii ji najdeme jen na pokusných plochách. Pěstována je především na severovýchodním pobřeží USA, ve státech New York (Finger Lakes AVA), Missouri, Severní Karolína, Pennsylvánie, New Jersey, Michigan, ale též například v Anglii. Roku 2010 měla být vysazena celkově na ploše 254 ha200. Název Vignoles obdržela odrůda až roku 1970 v USA (Finger Lakes Wine Growers Aassociation. Údaje o příbuznosti odrůdy Vignoles s odrůdou Chardonnay140 nejsou ničím podložené.
Charakteristika odrůdy: (H) Dospělé listy jsou velké, třílaločnaté s mělkými výkroji, řapíkový výkroj je široce otevřený, ve tvaru U či UV. Hrozny jsou malé až středně velké (14,2 x 9,5 cm, 137 g), válcovité, někdy s křidélky, kompaktní až velmi kompaktní, stopky jsou velmi krátké (průměr 1,8 cm), silné, zelené nebo slabě lignifikované, bobule většinou mírně zploštělé až diskoidní, malé až středně velké (12,5 x 13,6 mm, 1,5 g), nejprve světle zelené až zelenožluté, později žluté až zlatožluté, na osluněných líčkách při úplném vyzrání narůžovělé, se silnou slupkou, která má při silnějších deštích sklon k praskání, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou výrazné, odrůdové chuti, obsahující semena. Cukernatost moštu bývá vysoká (průměr 21,8°Brix), acidita vyšší či dostatečná. Růst je středně bujný se vzpřímenými letorosty, výnosy jsou průměrné. Doporučováno je roubování na silně rostoucí podnože, popř. dlouhý řez a odstranění neplodných výhonů. Vegetační cyklus odrůdy (květ-sklizeň) trvá 105 dní. Odrůda raší pozdně, čímž se snižuje riziko ohrožení pozdními mrazy, kvete 166-175 den v roce, dozrává středně pozdně, od konce srpna do poloviny září v Iowě, zimním mrazům odolává nadprůměrně (-23 až -26°C). Je citlivá vůči botrytidě, citlivější také vůči hnilobě hroznů, antraknóze a oidiu, poměrně dobře odolává peronospoře, exkorióze a eutypóze. Dobře snáší sirnaté a měďnaté přípravky. Nejlépe vyhovují hluboké, hlinité, středně vlhké a dobře propustné půdy s dobrou sluneční expozicí, obecně odrůda toleruje širokou škálu půdních podmínek včetně průměrných zahradních půd, ale musí mít dobře odvodněné a pokud možno v polohách, chráněných před zimními větry, nejlépe na jižních svazích.
Charakteristika vína: Hrozny slouží díky vysokému obsahu cukru a zároveň vyšší aciditě především k výrobě šumivých a ledových vín a pro náchylnost k botrytidě i k výrobě sladkých botrytických výběrů. Suchá odrůdová vína jsou typově podobná německým ryzlinkům, mají zlatožlutou barvu, základní aroma je ovocité a florální s tóny citrusů, grapefruitu, zeleného jablka, hrušek, ananasu, meruněk, nektarinek, mandarinek, melounu, tropického ovoce, sušeného ovoce, čaje, medu, skořice, zimolezu, pomerančových květů.
Literatura a internetové zdroje: 28, 100, 120, 140, 156, 158, 163, 166, 168, 176, 200, 202, A)Use of genetic markers to assess pedigrees of grape cultivars and breeding program selections. Bautista, J. et al. American Journal of Enology and Viticulture, USA, 59 (3) 248-254, 2008. [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://naldc.nal.usda.gov/download/22299/PDF, *Identification of mildew resistance in wild and cultivated Central Asian grape germplasm. Riaz, S. et al. BMC Plant Biology 13 (149) 21 (2013) [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://bmcplantbiol.biomedcentral.com/articles/10.1186/1471-2229-13-149.

Vierul

29. listopadu 2017 v 11:24 | Martin Šimek |  Významnější šlechtitelé révy a šlechtitelské stanice
Výzkumný ústav vinohradnický (Молдавский научно-исследовательский институт виноградарства и виноделия, zkr. ИИВиВ) má sídlo v obci Kodru poblíž Kišiněva, tedy v Moldavsku a několik detašovaných pracovišť. Bývá nazýván též Vierul (Виерул), Vieru je jméno ulice, ve které má tento ústav oficiální adresu (a mj. též fotbalového klubu z Kišiněva). Od roku 1910 se v obci Kodru nacházela pokusná vinice, roku 1978, tedy ještě v dobách bývalého Sovětského Svazu, zde byl oficiálně založen vinohradnický institut, který má dnes jednu z největších ampelografických sbírek v zemích bývalého SSSR. Probíhá zde výzkum nových vinařských a vinohradnických technologií a mj. také selekce a šlechtění nových stolních, moštových a podnožových odrůd révy. Některé z nich nesou označení Vierul a číselný kód křížení (např. podnože Vierul 2, Vierul 3 a stolní odrůda Vierul 59), většina odrůd má své vlastní názvy, k nejznámějším patří stolní odrůdy Flamingo, Frumoasa albe, Kishmish luchistyi, Kodryanka, Moldova, Nistru, Pamyati Negrulya, Smuglyanka Moldavskaya atd. Na jejich šlechtění se podíleli například šlechtitelé M.V. Guzun, M. Tsypko, D.D. Verderevskii, M.S. Zhuravel a další (zde je nutno podotknout, že šlechtění některých odrůd probíhalo již před oficiálním vznikem institutu).
Literatura a internetové zdroje: 100,163, 202, *Молдавский научно-исследовательский институт виноградарства и виноделия. In: Виноградарство и виноделие [online, 2017-02-28]. Dostupné z: http://sortov.net/uchrezhdeniya/moldavskiy-nauchno-issledovatelskiy-institut-vinogradarstva-i-vinodeliya.html.

Vidal blanc

29. listopadu 2017 v 11:20 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Видаль блан (Rusko), Vidal, Vidal Blanc (Francie, cd. 6349, USA), Vidal 256 (Kanada)
Původ a rozšíření: Vidal blanc je interspecifická, středně pozdní až pozdní moštová odrůda, kříženec odrůd Trebbiano Toscano (též Ugni blanc či St. Emilion) x Rayon d'Or (Seibel 4986), vyšlechtěný francouzem Jean-Louis Vidalem v Charentés kolem roku 1930. Francouzský šlechtitel chtěl původně vyšlechtit odrůdu, vhodnou k výrobě destilátů v západní Francii. Z francouzských vinic odrůda takřka vymizela, najdeme ji nehojně v okolí Charentés, díky své dobré odolnosti vůči mrazu je nyní pěstována hlavně v Kanadě (Ontario, Niagarský poloostrov, ale též Britská Kolumbie, Nova Scotia, Quebec, roku 2008 na 777 ha) a na severovýchodním pobřeží USA, ve státech Michigan, New Hampshire, New Jersey, New York (Finger Lakes AVA), Severní Karolina (Yadkin Valley AVA), Ohio, Pennsylvania, Maryland (roku 2010 cca na 600 ha)A. Na severoamerický kontinent, do Kanady, se dostala až roku 1945 s kolekcí 35 hybridních odrůd, které sem přivezl Adhémar de Chaunac, technolog vinařství TG Bright v Niagara Falls120. Mimo jiné je registrovanou odrůdou také ve Švédsku, kde je vysazena 500 mil jižně od severního polárního kruhu. Údaje o celosvětovém rozšíření odrůdy hovoří o osazené ploše 1.644 ha roku 2010200 (ovšem v synonymice odrůdy je uvedeno též "Vidal Divers", v překl. z francouzštiny "různé (odrůdy s názvem) Vidal", což poněkud snižuje důvěryhodnost tohoto údaje). Nese geny Vitis vinifera (75 %), Vitis rupestris (21,9 %) a Vitis lincecumii (3,1 %)158.
Charakteristika odrůdy: (H) Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, středně silně až silně vlnatě plstnaté, slabě pigmentované antokyany či bez pigmentace. Internodia jsou na obou stranách zelená, pupeny bez pigmentace antokyany. První bazální list je zelený, na rubu středně silně až silně plstnatý. Dospělé listy jsou třílaločnaté s mělkými výkroji bez zoubků až nečleněné, pentagonální, zkroucené, na líci středně silně vrásčité a sě puchýřnaté, na rubu, na ploše i žilnatině takřka lysé, řapíkový výkroj je otevřený až široce otevřený, ve tvaru U až UV, bez zoubku a bez ohraničení žilnatinou. Žilnatina listu je bez pigmentace antokyany. Zoubky na okraji listů jsou výrazné a mají rovné strany. Hrozny jsoustředně velké až velké, protáhle válcovité, více či méně kompaktní, někdy okřídlené, stopky dlouhé, zelené nebo málo lignifikované, bobule malé, kulaté, se silnou slupkou bělavě zelené až žlutavé barvy. Dospělé listy připomínají listy odrůdy Trebbiano Toscano. Odrůda raší pozdně, asi týden po odr. Concord, kvete asi 2-3 dny po ni. Růst je bujný s poléhavými až polovzpřímenými letorosty, výnosy jsou velmi vysoké, někdy nižší pro sklon ke sprchávání, odrůda má sklon k přetížení keřů nadúrodou. Odrůda dobře odolává pozdním jarním mrazům a nadprůměrně odolává i zimním mrazům, navíc má dobrou schopnost regenerace. Feminely plodí dobře. Odolnost této odrůdy vůči peronospoře je zvýšená, vůči botrytidě spíše průměrná, vůči oidiu a antraknóze mírně podprůměrná, odrůda dobře snáší sirné přípravky. Cukernatost moštu bývá i v okrajových polohách pěstování révy vysoká, acidita bývá průměrná až vysoká.
Charakteristika vína: Hrozny poskytují aromatická vína, bohatá na obsah alkoholu a s vysokou aciditou, s ovocitými tóny ananasu, fíků, grapefruitu, citronu, melounů, hrušek, někdy také s výrazným aroma rybízu (cassis) či s tóny florálními, připomínajícími yína odrůdy Ryzlink rýnský, vhodná též jako základ k výrobě šumivých vín. V Kanadě se vyrábějí kvalitní, přívlastková odrůdová vína a obzvláště pověstná ledová vína s vysokým obsahem zbytkových cukrů (umožňuje to právě vysoká acidita), jejichž nejznámějším výrobcem je vinařství Inniskillin. Ve Francii slouží (či spíše sloužila) vína i k výrobě vinných destilátů.
Literatura a internetové zdroje: 26, 28, 100, 120, 126, 145, 156, 158, 163, 166, 168, 176, 200, A)Appellation America. Vidal blanc [online, 2017-02-27]. Dostupné z: http://wine.appellationamerica.com/grape-varietal/Vidal-Blanc.html, *Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, *Vidal Blanc Natural Resources [online, 2017-02-27]. Dostupné z: https://socials10hayes.wikispaces.com/Vidal+Blanc+Natural+Resources, *Molecular characterization of grapevine from Santa Catarina, Brazil, using microsatellite markers. Schuck, M.R. et al. Pesquisa Agropecuária Brasileira 44 (5) 487-495 (2009) [online, 2017-02-27]. Dostupné z: http://www.scielo.br/scielo.php?pid=S0100-204X2009000500008&script=sci_arttext, *Winegrowers Supplies - Vine variety information. Derek Pritchard, Dunkery Vineyard, Wootton Courtenay, Minehead, TA24 8RD, UK [online, 2017-02-27]. Dostupné z: http://www.winegrowers.info/index.htm.

Vidal, J.-L.

29. listopadu 2017 v 11:15 | Martin Šimek |  Významnější šlechtitelé révy a šlechtitelské stanice
Jean-Louis Vidal (1880-1976) absolvoval školu Ecole Nationale Agronomique v Montpelier a v letech 1930-1940 pracoval na vinicích v oblasti Cognac, v regionu Charentes, na jihozápadě Francie. V té době vyšlechtil řadu moštových odrůd původu Vitis vinifera i interspecifických kříženců a také několik podnožových odrůd. Jeho cílem bylo především vyšlechtit odolné a výnosné odrůdy, vhodné pro výrobu vín, sloužících k produkci vinných destilátů Cognac. Tento rámec svým způsobem překročila odrůda Vidal blanc, která se stala v Kanadě a na severu Spojených států Amerických jednou ze základních odrůd, určených k výrobě ledových vín. Katalog odrůd VIVC uvádí celkem 54 kříženců z dílny tohoto šlechtitele, z velké části bílých odrůd, většina z nich je označena jménem šlechtitele a kódem křížení, některé z nich nesou vlastní názvy, nejznámější je, jak již bylo řečeno, odrůda Vidal 256 (Vidal blanc), dále to jsou například odrůdy Vidal 100 T (Select) či Vidal 119 (Rami)163. Některé z odrůd, vyšlechtěných tímto šlechtitelem, uvádějí také stránky amerických šlechtitelů révy156.
Literatura a internetové zdroje: 156, 163.

Vespaiola

28. listopadu 2017 v 11:35 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Bresparola, B. Bianca, Orisi Bianca, Uva Vespera, Vespaia (in Marzotto, Siena), Vespaiola (Francie, cd. 2216), Vespaiolo, Vespajola, Vespajuola di Bassano, Vespara (in Marzotto, Alessandria), Vesparola (in Marzotto, Chieti), Vespera
Původ a rozšíření: Vespaiola je středně pozdní až pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1970 v národním katalogu italských odrůd (cd. 263, r. 2015 byly v Itálii registrovány tři klony)197. Roku 2010 byla v Itálii pěstována na ploše 94 ha v regionu Veneto, v provincii Vicenza, v podhůří v okolí města Breganze, kde tvoří součást vín DOC Breganze Vespaiolo, DOC Breganze Torcolato a IGT Delle Venezie a Veneto197. Původ této odrůdy a datace jejího pěstování zůstávají nejisté, i když se předpokládá, že ji v kopcích v okolí Breganze začali pěstovat již benediktýnští mniši ve čtrnáctém stoletíA, poprvé ji uvádí až Acerbi roku 1825, z oblasti Bassano a Marostica48, dále např. Rovasenda (1877), Goethe (1887), Viala a Vermorel (1905-10) či Marzotto (1925). Název odrůdy se vztahuje k faktu, že zralé hrozny mají vysoký obsah cukru a lákají vosy (italsky "vespa", v dialektu provincie Vicenza "brespe")197.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Odrůda Vespaiola nemá nic společného s odr. Vespolina (Canetto) kterou popisuje Gallesio ve svém díle "Pomona italiana" (srov. Dalmasso, 1937)197. Synonymum Vesparola má ve své synonymice i nepříbuzná sicilská odrůda Catanese nero163.
Charakteristika odrůdy: (H) Letorosty rašící (10-20 cm): vrcholky jsou průměrně otevřené, plstnaté, bělavě zelené s odstíny bronzové na okrajích, apikální listy (1-3) jsou s mírným žlábkem uprostřed (1) až ploché (2-3), na líci plstnaté, světle zelené s odstíny bronzové až vínově červené, zejména na okrajích, na rubu vlnatě plstnaté, bělavě zelené, bazální listy ploché, zelené s nádechem vínově červené na okrajích a na žilnatině, třílaločnaté, slabě plstnaté na rubu, osa je zakřivená, nazelenalá, pavučinovitá. Letorosty kvetoucí: vrcholky otevřené, plstnaté, žlutozelené, apikální listy ploché, na líci vlnatě plstnaté, bělavé se žlutým nádechem (1) až plstnaté, zelené s bronzovým nádechem (2-3), na rubu vlnatě plstnaté, třílaločnaté, bazální listy s mírným žlábkem uprostřed, na rubu plstnaté, od pátého listu postupně méně, na líci pavučinovité, žlutozelené (4-5) až zelené, třílaločnaté s naznačenými dolními výkroji, řapíkový výkroj je široce otevřený, osa je mírně zakřivená, pavučinovitá. Letorosty jsou kruhového průřezu, mírně zploštělé na jedné straně, s naznačenými hranami, pavučinovité,zelené s vínově-bronzovým žíháním, úponky jsou bifidní, žlutozelené se světle bronzovým nádechem. Květenství je kratší (asi 13 cm), pyramidální, často okřídlené. Dospělé listy jsou malé, okrouhlé, třílaločnaté se středně hlubokými horními výkroji s oblým dnem až pětilaločnaté, řapíkový výkroj je otevřený, ve tvaru U až UV, líc listu je skoro lysý, tmavě zelený, hladký, slabě puchýřnatý, matný,často zvlněný, rub pavučinovitý, světle zelený, hlavní žilnatina je vystupující, světle zelená s načervenalou bází na rubu, žlutavě zelená na líci, zoubky málo až středně výrazné, pravidelné, s konvexními stranami, širokou bází a s ostrou špičkou. Řapík je střední délky a tloušťky, slabě arachnoidální, načervenalý, s nepříliš evidentním kanálkem na průřezu. Podzimní zbarvení listů je žluté. Hrozny jsou malé, užší, trochu protáhlé (asi 13-15 cm dlouhé, většinou do 150 g), válcovitě kuželovité, někdy s poměrně výrazným křidélkem, středně husté až kompaktní, stopka viditelná, tenká, zelená. Bobule jsou středně velké (14,6 mm), okrouhlé, uniformní, hilum je zřetelné, slupka silná a silně ojíněná, zlatožlutá, dužina šťavnatá až rozplývavá, nezbarvená, sladká, neutrální chuti. Stopečky jsou středně dlouhé, zelenohnědé. Semena jsou 2-3 v bobuli, hruškovitého tvaru, střední velikosti. Jednoleté réví je dlouhé, střední tloušťky, silné, slabě rozvětvené, na průřezu je mírně eliptické, lískooříškové barvy s načervenalým pruhy, nodia jsou výrazná, hnědavá, internodia jsou střední délky, pupeny kuželovité, výrazné, se širokou bází. Kmen je středně robustní. Odrůda raší středně pozdně, kvete středně pozdně, v první polovině června, zaměká středně pozdně (14-26. srpna), dozrává poslední týden v září. Růst je bujný, výnosy středně vysoké a stabilní. První hrozen je na 2-3 nodiu, průměrný počet hroznů na výhon jsou dva, plodnost feminel je špatná. Odrůda poměrně dobře odolává hlavním houbovým chorobám a škůdcům, je řazena mezi rustikální odrůdy, náchylnější je k hnilobě hroznů.
Charakteristika vína: Hrozny poskytují suchá, aromatická, slámově žlutá vína se zlatými odlesky. Mívají vyšší aciditu, střední obsah alkoholu, jemné taniny, zpravidla slouží jako součást cuvée bílých vín. Odrůdová vína nejsou příliš intenzivní v aroma ani komplexní, ale jsou delikátní, s jemným ovocitým a bylinným aroma, svěží, plnější, ovocité chuti. Známá jsou také sladká, odrůdová či cuvée passita "Torcolato" (např. vinařství Maculan), schopná dlouhodobého zrání, ta jsou plná, mají svěží kyselinku, intenzívní zlatožlutou barvu a komplexní buket s tóny sušených květin, pazourku a medu. Název "Torcolato" odkazuje na výrobní postup, při kterém jsou hrozny několik měsíců sušené, zavěšené a spojené do svazků ("torcolato", volně z italštiny "zkroucené").
Literatura a internetové zdroje: 42, 46, 48, 49, 50, 57, 120, 163, 166, 168, 176, 188, 197, 200, 202, A)Col Dovigo. I Vitigni. Vespaiola [online, 2017-02-27]. Dostupné z: http://www.coldovigo.com/VITIGNI/index.html.

Vernaccina

28. listopadu 2017 v 11:31 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Camacio, Lamparfahr de Vany, Ribulina (Rimini), Vernaccia bianca (?, in Pasqualini a Pasqui, 1878), Vernaccina (?, Francie, cd. 1235), Vernaccina Riminese (Itálie), Vernassina, Vernazzina (VIVC)
Původ a rozšíření: Vernaccina je raná moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 2009 v národním katalogu italských odrůd (cd. 437, r. 2015 zde nebyl registrován žádný klon)197. Roku 2010 byla v Itálii pěstována na ploše 9 ha v regionu Emilia-Romagna, v provincii Rimini, kde tvoří součást vín kategorie IGT197. V minulosti byla v oblasti svého dnešního rozšíření pěstována hojněji, ale z vinic vymizela, protože nebyla považována za příliš kvalitní. Odrůda prakticky není zmíněna ve starších ampelografických pracech, pravděpodobně proto, že byla vždy považována za identickou s odrůdou Ribolla picolla, kterou objevil a studoval De Bosis (1879) v regionu Rimini57, A. Možná ji pod názvem Vernaccia bianca popisují Alessandro Pasqualini a Tito Pasqui roku 1878B. Analýza DNA ukázala, že je samostatnou a svébytnou odrůdou57, B.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Národní katalog odrůd uvádí, že pod názvem Vernaccia di Orosei (či jednoduše Vernaccia) je na Sardínii rozšířena odrůda Vernaccina (Vernazzina), a to zejména ve východní části provincií Nuoro a Sassari. Tato odrůda má být odlišná od odrůdy Vernaccia di Oristano a příbuzná nebo dokonce identická s odrůdou Vernaccia di San Gimignano, se kterou mohou mít stejný původ197. Studie italských ampelografů, spojená s analýzou DNA, skutečně potvrdila odlišnost odrůdy Vernaccia di Orosei od odrůdy Vernaccia di Oristano, zároveň však konstatovala, že není geneticky identická ani s odrůdou Vernaccia di San GimignanoA. Co se týká identicity odrůdy Vernaccina z regionu Emilia Romagna s odrůdou Vernaccia di Oristano ze Sicílie,nikde jsem doposud nenalezl analýzu DNA či ampelografickou studii, která by ji dokazovala či o ni alespoň uvažovala. Synonyma Vernassina, Vernazzina (ale též například Vernazzola, Vernaccia Trentina) se vyskytují též v synonymice odrůdy Bianchetta Trevigiana, příbuznost či identicita obou těchto odrůd zatím nebyla doložena163.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Vrcholky letorostů jsou otevřené, slabě pigmentované antokyany na okrajích, středně silně vlnatě plstnaté. Mladé listy jsou zelenožluté, středně silně až silněji plstnaté. Dospělé listy jsou středně velké až menší, klínovité, sedmilaločnaté s hlubokými výkroji, horní výkroje jsou uzavřené či mírně překryté, s oblým dnem, řapíkový výkroj je otevřený či široce otevřený, s ostrým dnem, ve tvaru V či UV, často ohraničený žilnatinou, list je zvlněný, se žlábkem uprostřed a mírně miskovitě prohnutý, líc je středně silně puchýřnatý, rub je na ploše středně silně plstnatý a slabě štětinkatý, zoubky jsou nepravidelné s konvexními okraji. Žilnatina listu je bez pigmentace antokyany. Hrozny jsou menší až středně velké (200 g), válcovité, často s jedním výrazným křídlem či s dvěma křidélky, kompaktnější až středně kompaktní, stopky velmi krátké až krátké (3-5 cm), bobule okrouhlé až mírně eliptické, malé až středně velké (13 mm, 1,5 g), žlutozelené, se středně silnou, průměrně ojíněnou slupkou, s měkčí, mírně chruplavou, nezbarvenou dužinou neutrální chuti, obsahující semena. Stopečky jsou poměrně snadno oddělitelné. Odrůda raší středně pozdně, současně s Rulandským bílým (10.-15.4.), kvete středně pozdně, týden po RB (12.-17.6.), zaměká středně pozdně, současně s RB a dozrává raně, ve třetí dekádě srpna. Růst je středně bujný s polovzpřímenými letorosty, výnosy vysoké (6,7-8,9 kg na keř), plodnost průměrná (cca 1 hrozen na výhon), stejně jako plodnost bazálních pupenů. Cukernatost moštu se pohybuje okolo 22°Brix, acidita bývá 6-7,8 g/l. Odolnost vůči houbovým chorobám je průměrná. Odrůdová vína jsou světle slámově žluté barvy, jemně aromatická s tóny florálními (akácie, hloh a růže) a ovocitými (citrusy a tropického ovoce), v chuti jsou vyvážená, střední acidity, s dobrou strukturou a perzistencí, s jemnou hořčinkou v dochuti.
Literatura a internetové zdroje: 57, 163, 197, 199, 202, A)La coltivazione del vitigno vernaccia nell'oristanese. Nieddu, G. et al. Apri - Accademia Italiana Vite Vino, 2008 [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.aivv.it/Archivio/Atti/R024_0905_1055_Nieddu.pdf, B)Regione Emilia-Romagna. Agrobiodiversità e cultura rurale. Vernaccina [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://agricoltura.regione.emilia-romagna.it/agrobiodiversita/doc/agribiodiversita-vegetale/vite/vernaccina. *Regione Emilia-Romagna. Progetto vitigni minori. Nigro, G. [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.caiforli.com/site/vitigni minori - roberto nigro.pdf, *Vitigni autoctoni: Veruccese e Vernaccina Riminese. Nigro, G. et al. Astra - Innovazione e Sviluppo, Bologna [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.astrainnovazione.it/files/2010-09.pdf.

Vernaccia di San Gimignano

28. listopadu 2017 v 11:27 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Alba Canina, Bervedino (Emilia-Romagna), Bervedino Bianco, Caccinella, Caccione, Caciunella, Canaiolo Bianco (Argentina, Francie, Itálie), Canajola, Canajolo, Canajolo Bianco, Colombano, Drupeccio, Dumpeccio, Lupeccio, Picabon, Piccabón (Ligurie), Primaticio Bianco, Trupeccio, Tulopeccio, Uva Vecchia, Verdea d´Arcetri, Vernaccia, Vernaccia di San Gimignano (Francie, cd. 2360), Vernaccia di S. Giminiano (Španělsko, Rakousko), Vernaccia Bianca di S. Gimignano, Vernaccia di Toscana, Vernaccia Zuccaia, Zuccaia
Původ a rozšíření: Vernaccia di San Gimignano je středně pozdní až pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1970 v národním katalogu italských odrůd (cd. 261, roku 2015 bylo v Itálii registrováno 11 klonů)197. Roku 2010 byla v Itálii pěstována na ploše 512 ha (jiné údaje hovoří o 828 ha)46, převážně v regionu Toskánsko, v provincii Siena, kde tvoří od roku 1993 součást vín DOCG Vernaccia di San Gimignano a DOC San Gimignano, okrajově též v regionech Umbrie, Lazio, Ligurie, na Sicílii a Sardínii, ve všech regionech tvoří též součást mnoha vín kategorie IGT197. K názvu odrůdy a ke skupině odrůd s tímto názvem dále viz. skupina Vernaccia, mimo uvedené teorie o původu názvu odrůdy existuje ještě další, vztahující se k této odrůdě, která říká, že mohl být odvozen též od jména obce Vernazza v Ligurii, v oblasti Cinque Terre, odkud se mohla rozšířit (Gallesio, 1839)46. Tuto hypotézu podpořilo nedávné zjištění, že odrůda Piccabón, pěstovaná v okolí města Monterosso v oblasti Cinque Terre, je identická s odrůdou Vernaccia di San Gimignano (Torello-Marinonim et al., 2009)46. San Gimignano je každopádně kopcovitá oblast v Toskánsku, nedaleko Sieny, kde se odrůda prokazatelně pěstuje již od 13. stol., poprvé je odtud písemně zmíněna roku 1276 pod názvem Vernaccia (Ordinamenti della Gabella, San Gimignano), ale předpokládá se, že zde byla pěstována již kolem roku 800 po Kr. V minulosti byla velmi ceněna například rodinou Medici, zmiňuje ji i Dante Alighieri v Božská komedii. Z ampelografů ji uvádějí Micheli (1679), Molon (1906), Fergola (1932), De Astis (1937), Bruni et al. (1962) a další43, 46.
Možné záměny: Odrůda Vernaccia di San Gimignano je často je zaměňována s odr. Canaiolo bianco, ale též s odr. Empibotte, Zuccaccio či Vermentino, kterým se v určitých aspektech podobá. Mnozí ampelografové považují dokonce odrůdy Canaiolo bianco a Vernaccia di San Gimignano za identické (viz italská ampelografická studie z roku 2009)B. Problematiku záměn a odlišení odrůdy Canaiolo bianco řeší podrobná italská ampelografická studie z roku 2011A a následně shrnutí M. Crespana z r. 2012C, ze kterých je patrné m.j. i to, že pod názvem Canaiolo bianco jsou v centrální Itálii pěstovány různé odrůdy, často právě odr. Vernaccia di San Gimignano. Odrůda Canaiolo bianco jepěstována v Toskánsku, zejména ve střední a jižní části regionu, roku 2012 na ploše 4 ha, na starých vinicích, ovšem nejméně deset let již není nově vysazována (a navíc, jak již bylo řečeno, dochází zde k častým záměnám)C. V katalogu VIVC163 je odrůda Canaiolo bianco uvedena pod názvem Drupeggio, pod kterým je známa a daleko hojněji pěstována v Umbrii a okrajově v regionech Lazio a Ligurie. Je na pozvolném ústupu z vinic, r. 2000 byla v Itálii (většinou v Umbrii) pěstována na ploše 674 ha. Studie italských ampelografů uvádí ze Sardínie (provincie Nuoro a Sassari) ještě samostatnou odrůdu s názvem Vernaccia di Orosei, ta není, dle provedené analýzy DNAD, geneticky identická s odrůdou Vernaccia di Oristano, ani s odr. Vernaccia di San Gimignano (i když je tato možnost v národním katalogu italských odrůd zmíněna - viz. Vernaccia di Oristano)197.
Charakteristika odrůdy197: (H) Letorosty rašící (10-20 cm): vrcholky letorostů jsou kulovité, bíle vlnatě plstnaté, stříbřitě bělavé s karmínovými okraji, apikální listy (1-3) jsou většinou ploché, bělavě žluté s karmínovými okraji, bíle vlnatě plstnaté, bazální listy jsou ploché, zelené, téměř lysé až velmi slabě arachnoidální, osa je zakřivená, někdy ohnutá. Letorosty mají internodia kruhového průřezu s naznačenými hranami, která jsou lysá, zelená. Úponky révy jsou bifidní, dlouhé, zelené, květenství velké (15-24 cm), poměrně kompaktní. Dospělé listy jsou okrouhlé až pětiúhelníkové, středně velké, většinou třílaločnaté se středně hlubokými výkroji, někdy naznačeně pětilaločnaté, horní výkroje jsou otevřené, ve tvaru V až s paralelními stěnami a oblým až zaostřeným dnem, dolní výkroje jsou pouze naznačené. Řapíkový výkroj je široce otevřený až otevřený, klenutý či ve tvaru UV. List je plochý, často zvlněný a/nebo puchýřnatý, líc je lysý, tmavě zelený, matný, rub světle zelený, arachnoidální, žilnatina listu zelená. Zoubky jsou velmi výrazné, nepravidelné, s konvexní a konkávní stranou, se širokou bází. Řapík je krátký, velmi tenký, zelený, někdy se světlě červeným nádechem, lysý, s málo patrným kanálkem na průřezu. Hrozny jsou poměrně velké (17-23 cm), protáhle pyramidální, často s jedním křidélkem, středně kompaktní, stopky viditelné, silné, zelené či částečně lignifikované, bobule středně velké (12-16 mm), téměř diskoidní, uniformní, se středně silnou, žlutavě zelenou, při dobré sluneční expozici žlutou, středně silně ojíněnou slupkou, na osluněných místech hnědnoucí, se šťavnatou, nezbarvenou dužinou neutrální, středně extraktivní chuti a vysoké acidity. Hilum je středně výrazné. Stopečky jsou středně dlouhé, zelené. Semena jsou průměrně dvě v bobuli, pravidelná, středně velká, hruškovitá s krátkým zobáčkem. Jednoleté réví je středně dlouhé až dlouhé, málo rozvětvené, lysé, internodia středně dlouhá (7-8 cm), středně silná, kruhového průřezu, rýhovaná, mírně ojíněná, jednotné lískooříškové barvy, nodia spíše kulovitá, výraznější, feminely jsou spíše vzácné, pupeny výrazné. Růst je středně bujný až bujnější, letorosty polovzpřímené, výnosy poměrně vysoké a konstantní (v apelaci DOCG nesmí překročit 9 t/ha). Odrůda raší v poslední dekádě dubna, kvete v první dekádě června, zaměká ve druhé až třetí dekádě srpna a dozrává ve třetí dekádě září až začátkem října. Opad listů nastává ve třetí dekádě listopadu. První hrozen je na 3-4 nodiu, plodnost feminel je malá nebo žádná. Odolnost vůči hlavním houbovým chorobám a škůdcům je mírně nadprůměrná, vůči klimatickým výkyvům průměrná. Afinita s běžnými podnožemi je dobrá. Nejlépe vyhovují nepříliš vlhké, jílovito-vápenaté půdy, pěstuje se i na půdách křemičitých, používán je střední až delší řez.
Rozlišovací znaky odrůdA, C: Canaiolo bianco (Drupeggio) x Vernaccia di San Gimignano (uvedeno v závorce). Vrcholky letorostů jsou slabě vlnatě ochmýřené (středně silně), takřka bez pigmentace antokyaniny či málo pigmentované (silně pigmentované). Mladé listy jsou zelenožluté (žlutobronzové), na rubu, na ploše silně (průměrně až slabě) vlnatě ochmýřené, na žilnatině slabě obrvené (takřka bez obrvení), pětilaločnaté (tří- až pětilaločnaté), řapíkový výkroj je otevřený až překrytý s průsvitem (široce otevřený). Dospělé listy jsou pětilaločnaté s hlubokými výkroji (tří- až pětilaločnaté s mělkými až středně hlubokými výkroji), výkroje jsou většinou překryté s průsvitem (otevřené či naznačené), rub listu je silně vlnatě plstnatý (pavučinovitě ochmýřený), řapíkový výkroj je překrytý s průsvitem, s ostrým dnem (široce otevřený, klínovitý). Jednoleté réví je hnědavé, na nodiích hnědočervené (šedohnědé). Hrozny jsou středně dlouhé (krátké), kompaktní (středně kompaktní až kompaktní), kónické, s krátkou stopkou (stejně tak), bobule jsou zelenožluté s růžovým nádechem na osluněných líčkách (zelenožluté), středně velké, s měkou, šťavnatou dužinou neutrální chuti (stejně tak). Růst je bujný (středně středně bujný až bujnější), internodia dlouhá a silná (středně dlouhá, průměrné síly). Odrůda raší v první dekádě dubna, kvete v první dekádě června, zaměká v první dekádě srpna a dozrává a sklízí se ve druhé dekádě září (raší ve druhé dekádě dubna, jinak stejné). Výnosy 1,83 kg/m2 (1,63). Váha hroznu 423,6 ± 95,2 (322,8 ± 72,2). Váha bobule 2,12 ± 0,55 (2,47 ± 0,12). Cukernatost 20,7°Brix (19,7). Acidita 6,9 g/l (5,4).
Charakteristika vína: Hrozny slouží k výrobě svěžího, středně plného bílého vína světlejší slámově žluté barvy s tendencí zráním zlátnout, s průměrným až nižsším obsahem alkoholu, s florálními, ovocitými a mírně bylinnými tóny v aroma, s jemnou, delikátní vůní citrusů a mandlových květů, s tóny minerálními (charakterizované typickým pachem pazourku), s chutí ořechů a koření, v dochuti s tóny hořkých mandlí. Víno má střední potenciál zrání. Odrůdová vína jsou vyráběna v apelaci DOCG, jinde jsou často mísena do cuvée, např. s odr. Trebbiano toscano.
Literatura a internetové zdroje: 42, 43, 46, 47, 48, 49, 57, 163, 166, 170, 176, 188, 189, 197, 199, 200, 202, A)Investigations on the identity of 'Canaiolo bianco' and other white grape varieties of central Italy. P. Storchi, A. Armanni, L. Randellini, S. Giannetto, S. Meneghetti, M. Crespan. Vitis 50 (2), 59-64 (2011) [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0%2011%201171.pdf, BIdentification of grape cultivars from Liguria (north-western Italy). Torello Marinoni D., Raimondi S., Ruffa P., Lacombe T., Schneider A. Vitis 48 (4), 175-183 (2009) [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/w0%2009%2016.pdf, C)Canaiolo bianco, un puzzle da ricostruire. M. Crespan. In: Il Corriere Vinicolo, 09-01-2012 [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.uiv.it/corriere/canaiolo-bianco-un-puzzle-da-ricostruire, D)La coltivazione del vitigno vernaccia nell'oristanese. Nieddu, G. et al. Apri - Accademia Italiana Vite Vino, 2008 [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.aivv.it/Archivio/Atti/R024_0905_1055_Nieddu.pdf, *Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, *VIC.ENTECRA.IT - Unità di Ricerca per la Viticoltura, Arezzo [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://vic.entecra.it/.

Vernaccia di Oristano

28. listopadu 2017 v 11:24 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Cagnaccia, Carnaccia (in Cara), Carnaggia (in Moris), Corbesa Riola (in Nieddu et al., 2008), Garnaccia (Sardínie), Granazza (Sardínie), Moranina, Pellegrina, Pissotta, Spargoletta Bianca, Spargolina, Spergola, Spergolina, Spergolinais, Varnaccia, Vernaccia, V. Austera (in Moris), V. Bianca (in Cara), V. di Oristano (Francie, cd. 1233), V. di S. Vero Milis, V. di San Vero Milis, V. di Solarussa
Původ a rozšíření: Vernaccia di Oristano je středně pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1970 v národním katalogu italských odrůd (cd. 260, roku 2015 byly v Itálii registrovány tři klony)197. Roku 2010 byla v Itálii vysazena na ploše 272 ha (v jiném zdroji téhož roku 475 ha, zatímco v 70. letech 20. století cca 1.500 ha)F, výlučně na ostrově Sardínie a takřka výlučně v provincii Oristano, v dolní části údolí Tirso55, tvoří zde součást vín DOC Vernaccia di Oristano a mnoha vín kategorie IGT. Doporučenou odrůdou je nicméně také v provinciích Cagliari a SassariF. Odrůda (Vernaccia) je ze Sardínie poprvé zmíněna roku 1327 (kniha zákonů s názvem "Breve di Villa di Chiesa") a patrně ji sem přivezli již Féničané okolo roku 800 př. Kr., při zakládání města Tharros na poloostrově Sinis, tedy nedaleko od města Oristano55, A. V ampelografické literatuře se objevuje roku 1780 (Manca dell'Arca) pod názvy Granazza či Garnaccia, dále ji uvádějí například Moris (1837), Galesio (1817-1839), Bollettino ampelografico (1887), Cettolini (1897), Molon (1906) a mnozí dalšíF, 163. Odrůda Vernaccia di Oristano není přímo příbuzná odrůdě Vernaccia di San Gimignano, pěstované především v Toskánsku, ani dalším odrůdám s názvy či synonymy VernacciaA. Odrůda Vernaccia di Oristano je naopak jedním z rodičů odrůdy Santa Maria, vzácně pěstované v regionu Emilia-RomagnaA, 163. K názvu odrůdy a ke skupině odrůd s tímto názvem dále viz. skupina Vernaccia. Studie italských ampelografů, spojená s analýzou DNAB, uvádí ze Sardínie (provincie Nuoro a Sassari), ještě samostatnou odrůdu Vernaccia di Orosei, ta není geneticky identická s odrůdami Vernaccia di Oristano či Vernaccia di San Gimignano.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Roku 2017 uvádí katalog VIVC odrůdu Spergola pouze v synonymice odrůdy Vernaccia di Oristano, činí tak patrně na základě porovnání výsledků několika analýz DNAC, D, 46, 163, 199, v témže roce ji ovšem ještě všechny významnější italské ampelografické zdroje uvádějí samostatně46, 197, C, E. Prvním, kdo výslovně uvádí odrůdu Spergola v synonymice odrůdy Vernaccia di Oristano, je patrně P. Galet (2015)163.
Charakteristika odrůdy: (H) Letorosty rašící (10-15 cm): vrcholky malé, otevřené, středně silně plstnaté, žlutavě zelené s růžovými okraji, apikální listy (1-3) se žlábkem uprostřed, třílaločnaté, bělavě zelené s mírně narůžovělými okraji, na rubu silně plstnaté, bazální listy se žlábkem uprostřed, světle zelené, na rubu slabě plstnaté, osa arachnoidální, zelená, slabě hnědavě žíhaná, zejména na nodiích na dorsální straně, vztyčená. Letorosty kvetoucí: vrcholky malé, otevřené, středně silně plstnaté, žlutavě zelené, apikální listy ploché, slabě plstnaté a světle zelené na líci, vlnatě plstanté na rubu, třílaločnaté, bazální listy zvlněné, zelené, na rubu vlnatě plstnaté, osa lysá, zelená s hněsavým nádechem, zejména na nodiích, zakřivená nebo ohnutá. Letorosty mají eliptický průřez, jsou zelené, lehce hnědavě žíhané, zejména na nodiích na dorsální straně, úponky jsou bifidní, zelené s hnědavým nádechem na bázi. Květenství je středně velké, válcovité, středně kompaktní, se zelenou, mírně u báze nahnědlou stopkou. Dospělé listy jsou menší až středně velké, ploché, okrouhlé, třílaločnaté s mělkými výkroji bez zoubků až téměř nečleněné, řapíkový výkroj je lyrovitý, otevřený či úzce otevřený, vzácně uzavřený, někdy se zoubkem, středně hluboký, horní výkroje otevřené či úzce otevřené, líc lysý, mírně vrásčitý a puchýřnatý, rub je téměř bělavý, vlnatě plstnatý, žilnatina zelená, někdy s nádechem růžové, plstnatá, zoubky pravidelně, jedno- či dvouřadé, střední velikosti, se středně širokou bází, s konvexními stranami. Řapík je střední délky a tloušťky, kruhového průřezu, zelený se slabým nádechem růžové, lysý nebo slabě chloupkatý. Podzimní zbarvení listů je žluté. Hrozny jsou menší až středně velké (270 g), válcovitě kuželovité, středně kompaktní, stopka je střední délky a tloušťky, částečně lignifikovaná, stopečky bobulí jsou středně dlouhé, tenké, zelené, průměrně snadno oddělitelné, bobule jsou střední velikosti nebo menší (17,5 x 15,3 mm, 3 g), kulaté až mírně oválné, se středně silnou a středně pevnou, žlutozeleně zbarvenou slupkou se zlatými skvrnami a zlatavým nádechem na osluněném líčku, silně ojíněné, hilum je sotva znatelné, dužina je nezbarvená, rozplývavá, neutrální, nakyslé chuti. Semena jsou 2-3 na bobuli, menší, pravidelného tvaru, s velkým zobáčkem. Jednoleté réví je střední délky a tloušťky, zploštělé, s četnými feminelami, hladké na povrchu, nodia jsou mírně vystupující, barvy o něco výraznější, než internodia, která jsou středně dlouhá, lískooříškově hnědá, hustě, pravidelně a výrazně rýhovaná, pupeny středně velké až velké, kónické, mírně vystupující. Kmen je středně silný. Odrůda raší raně, kvete středně pozdně, dozrává středně pozdně až pozdně, sklízí se koncem září. Růst je středně bujný, odrůda preferuje střední nebo krátký řez, výnosy poskytuje obvykle průměrné až vyšší a poměrně konstantní, 2-3 kg na keř, 6-10 t/ha. První hrozen je na 3-4 nodiu, počet hroznů na výhon je 1-2, plodnost feminel je špatná. Odrůda je citlivá vůči pozdním jarním mrazům, poměrně citlivá vůči peronospoře a oidiu. Afinita s běžnými podnožemi je dobrá. Preferuje aluviální půdy, hluboké, svěží a úrodnější, vyžaduje teplé polohy.
Charakteristika vína: Odrůdová vína jsou spíše neutrálního typu, někdy slouží také jako výchozí surovina k výrobě vín šumivých. V apelaci DOC Vernaccia di Oristano hrozny této odrůdy většinou slouží k výrobě odrůdových, záměrně oxidovaných, fortifikovaných dezertních vín typu sherry, zrajících 3-4 roky v dubových či kaštanových sudech pod vrstvou "floru" a pověstných svou nádhernou ovocností, zlatě jantarovou barvou s oranžovým tónem, vůní mandlových květů a sušeného ovoce, hořkých mandlí a medu, vysokým obsahem alkoholu a perzistentní mandlovou hořčinkou v jejich dochuti.
Literatura a internetové zdroje: 26, 42, 46, 48, 49, 55, 163, 166, 176, 189, 197, 199, 200, 202, A)Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, B)La coltivazione del vitigno vernaccia nell'oristanese. Nieddu, G. et al. Apri - Accademia Italiana Vite Vino, 2008 [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.aivv.it/Archivio/Atti/R024_0905_1055_Nieddu.pdf, C)Regione Emilia-Romagna. Tutela del patrimonio di razze e varietà locali di interesse Agrario nel territorio Emiliano-Romagnolo. Bologna, 31/12/2009 [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://agricoltura.regione.emilia-romagna.it/produzioni-agroalimentari/temi/agroambiente/documenti-agroambiente/documenti-biodiversita/determinazione-dirigenziale-13822-del-31-dicembre-2009, D)Caratterizzazione morfologica e genetica di vitigni bianchi Spergola, Sauvignon e Sémillon. Filippetti, I. et al. Rivista di Frutticultura e di Ortofloricoltura 63 (12) 83-87 (2001), E)Provincia di Reggio Emilia. La biodiversità viticola reggiana, 2009 [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://storage.provincia.re.it/file/05_VITIGNI.pdf, F)Vitigni della Sardegna. Nieddu, G. Convisar, 2011. ISBN 9788890664502. In: Sardegna DigitalLibrary [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.sardegnadigitallibrary.it/documenti/17_151_20130327091619.pdf, *Agraria. Vernaccia di Oristano DOC [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.agraria.org/vini/vernaccia-di-oristano-doc.htm, *Genetic characterization of Sardinia grapevine cultivars by SSR markers analysis. Mattia, F. de, et al. Journal International des Sciences de la Vigne et du Vin, 41 (4) 175-184 (2007) [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://vitur.unirioja.es/userfiles/file/Characterization Sardinia cultivars - J Inter Vigne Vin 2007.pdf, *Comune di San Vero Milis [online, 2017-02-25]. Dostupné z: http://www.comune.sanveromilis.or.it/Territorio/Tradizioni/Vernaccia/.

Vernaccia (skupina odrůd)

27. listopadu 2017 v 14:37 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Název Vernaccia nesou v Itálii četné bílé i modré odrůdy původu Vitis vinifera, které mohou nést některé společné znaky, ale nemusí být nutně v příbuzenském vztahu. Název odrůdy má vycházet z latinského slova "ver" či "vernum", v překladu "jaro" (obyvatelé ostrova Sardínie tvrdí, že vyráběné víno má stejně omlazující a povzbuzující účinky), ze slovního spojení "vitis vernacula" v překladu "domácí" (Columella, De re rustica)49, popř. ze slova "vernaculus", v překladu "běžný, obyčejný" či "domácí", či z pozdějšího italského slova stejného základu. Podle jiné hypotézy může být název odvozen i z názvu odr. Grenache (Garnacha tinta), např. přes synonyma Granazza, GranacciaA, neboť odrůda Vernaccia nera z regionu Marché je některými svými znaky podobná odrůdě Garnacha tinta, pěstované na ostrově Sardinie pod synonymem CannonauB a v provincii Vicenza regionu Veneto pod názvem Tocai rosso, i když národní katalog italských odrůd ještě r. 2015 uvádí odrůdu Cannonau samostatně197. Na druhé straně, neexistuje přímá genetická příbuznost mezi odrůdami Cannonau/Garnacha tinta a bílými odrůdami skupiny Vernaccia ze SardínieA, B. Jinde se hovoří o odvození od názvu (též nepříbuzné) odrůdy Garnacha blanca46. Katalog odrůd VIVC uvádí samostatně odrůdy Vernaccia bianca (i když tento název se zdá být pouze nezařazeným synonymem některé z jiných odrůd této skupiny, snad odrůdy Vernaccia di Oristano)197, Vernaccia nera (Marché, provincie Macerata, Unbrie)197, Vernaccia nera grossa (Marché)197, dále odrůdy s názvem Vernaccia, nesoucí jako adjektivum označení místa původu či oblasti výskytu. Nejznámější z nich je odrůda Vernaccia di San Gimignano (Toskánsko, Umbrie, Lazio, Sicílie, Sardínie)197 a nepříbuzná odrůda Vernaccia di Oristano197, 49 ze Sardínie. Mimo to uvádí katalog VIVC ještě několik samostatných názvů, které se zatím bezpečně nepodařilo zařadit do synonymiky známých odrůd, mezi ně patří Vernaccia del Cavalot (patrně Bianchetta Trevigiana)C, 26, 45, Vernaccia moscatella (Marché, provincie Pesaro, Ancona, patrně Aleático)D, Vernaccia di Pergola, Vernaccia di Sardegna, Vernaccia Escalaplano (Sardínie, Sarrabus, Gerrei)A, B, G, Vernaccia nera del Valdarno (patrně spontánní křížení odr. Sangiovese s neznámou odrůdou)E, Vernaccia nera di Fermo, Vernaccia nera di Gubbio, Vernaccia nera di Pinerolo, Vernaccia delle Marche (patrně klon odrůdy Vernaccia nera)197. V Jižním Tyrolsku vyráběné víno s názvem Vernatsch s odrůdami skupiny Vernaccia nesouvisí, vyráběné je z odr. Schiava grossa. Název Vernaccia je též v synonymice mnoha odrůd, například Bianchetta Trevigiana, Aleático, Garnacha tinta. Katalog VIVC i národní katalog italských odrůd uvádějí ještě nehojně pěstovanou odrůdu s názvem Vernaccina (region Emilia-Romagna)163, 197. Studie italských ampelografů, spojená s analýzou DNA, uvádí ze Sardínie (provincie Nuoro a Sassari), ještě samostatnou odrůdu s názvem Vernaccia di OroseiF.
Literatura a internetové zdroje: 26, 45, 46, 49, 163, 176, 197, 202, A)Genetic characterization of Sardinia grapevine cultivars by SSR markers analysis. Mattia, F. de, et al. Journal International des Sciences de la Vigne et du Vin, 41 (4) 175-184 (2007) [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://vitur.unirioja.es/userfiles/file/Characterization Sardinia cultivars - J Inter Vigne Vin 2007.pdf, B)Genetic relationships between Sardinian and Spainish viticulture: the case of 'Cannonau' and 'Garnacha'. Mattia, F. de, et al. Journal of Horticultural Science & Biotechnology 84 (1) 65-71 (2009) [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www.zooplantlab.btbs.unimib.it/attachments/065_De Mattia CANNONAU.pdf, C)Antichi vitigni del Trentino. Vernaccia Trentina [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://vivaistitrentini.it/antichi/Vernaccia.pdf, D)Vini dˇItalia. Vernaccia moscatella [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www.iviniditalia.it/vitigni/vernacciamoscatella.html, E)Sangiovese' and 'Garganega' are two key varieties of the Italian grapevine assortment evolution. Crespan, M. et al. Vitis 47 (2), 97-104 (2008) [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/w1 08 895.pdf, F)La coltivazione del vitigno vernaccia nell'oristanese. Nieddu, G. et al. Accademia Italiana Vite Vino, 2008 [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www.aivv.it/Archivio/Atti/R024_0905_1055_Nieddu.pdf, G)Computer vision as a method complementary to molecular analysis: Grapevine cultivar seeds case study. Orrú, M. et al. C.R. Biologies 335 (2012) 602-615 (2012) [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://lnx.ondeweb.net/ccb2/uploaded/1/844ae2a036eeaf92a68bcddf687b01ad___203-_MOLECULAR_DATA_VS._IMAGE_ANALYSIS_VITIS_%282012%29.pdf.

Vermentino

27. listopadu 2017 v 14:32 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Верментино, Роль (Rusko, Ukrajina), Agostenga (mylně), A. Blanc, Brustiano Bianco (Korsika, in Rovasenda), B. di Corsica, Canaiolo Bianco (mylně), Carbeo, Carbes (Balagne, in Lavadoux), Carbesso (Balagne, Calvi-Korsika, in Lavadoux), Carica I'asino Bianco, Carica L'asino (Piemont-Alessandria a Novara), Favorita (Piemont-Roero a Cuneo, Bulharsko, Kanada, Chile, Španělsko, Maďarsko, Portugalsko), F. Bianca, F.B. di Conegliano, Favorita d´Alba, F. di Alba, F. di Conegliano, Formentino, Fourmentin, Furmentin (Valle Belbo), Garbeo, Garbesso (Francie), Grosse Clarette, Karija L'osue, Malvasia (Korsika), M. a Bonifacio, M. du Douro (mylně), M. Grossa (Korsika, Douro, Madeira), Malvasie, Malvoisie (Bonifacio), M. à Gros Grains (in Odart, Francie), M. Corse, Malvoisie de Corse (Korsika), M. Précoce, M. P. d´Espagne (in Pulliat), Piccabon (Cinque Terre, in Galessio), Piga, Pigato (italská Riviéra, Argentina), Rolle (Bellet, Korsika, Francie-Nice), Rosese, Rossese, Sibirkovski, Uva Sapaiola, Uva Vermentino, Valentin (Provence), Varlentin (Francie- Alpes-Maritimes), Varresana Bianca, Vennentino (Itálie), Verlantin (Francie-Antibes), Vermentini, Vermentino (Francie, cd. 127, no. 2475), V. Bianco, V. Diaz (Argentina), V. Pigato, Vermentinu (Korsika), Vernaccia (mylně)
Původ a rozšíření: Vermentino je středně pozdní moštová a stolní odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1970 v národním katalogu italských odrůd (cd. 258, roku 2015 bylo v Itálii registrováno 18 klonů)197. Roku 2010 byla v Itálii vysazena na ploše 4.562 ha, doporučená k pěstování je na Sardinii, pěstovaná je dále v regionech Toskánsko, Ligurie, Umbrie, Marché, Lazio, Apulie a Sicílie, tvoří zde součást vín DOCG Vermentino di Gallura, DOC Alghero, Bolgheri, Cagliari, Candia dei Colli Apuani, Capalbio, Cinque Terre, Cinque Terre Sciacchetra, Colli del Trasimeno, Colli di Luni, Colline di Levanto, Colline Lucchesi, Elba, Lago di Corbara, Golfo del Tigullio-Portofino, Leverano, Maremma Toscana, Montecarlo, Montecucco, Monteregio di Massa Marittima, Montescudaio, Parrina, Riviera Ligure di Ponente, San Torpé, Terratico di Bibbona, Val d'Arbia, Val di Cornia, Val Polcevera, Vermentino di Sardegna a mnoha vín kategorie IGT197. Odrůda je zapsána také v národním katalogu francouzských odrůd (registrováno zde je 14 klonů odrůdy, které jsou popsány například v těchto pracech197, D), ve Francii zaujímala roku 2011 plochu 4.297 ha30 v regionu Languedoc-Rousillon, na východě Provence (pod názvem Rolle) a na Korsice (Vermentinu či příležitostně též Malvoisie de Corse), tvoří součást cuvée vín např. AOC Ajaccio, Patrimonio, Vins de Corse, Sainte Victoire, Bandol, Coteaux d'Aix en Provence, Coteaux varois en Provence, Coteaux de Pierrevert, Côtes de Provence, Costières de Nîmes, Corbières, Collioure, Côtes de Roussillon, Faugères, La Clape, Minervois, Languedoc, Saint Chinian, ... Spolu s malými plochami v Portugalsku (Madeira), Bulharsku, Španělsku, na Maltě a v USA mělo být roku 2010 celkem na světě vysazeno 8.617 ha této odrůdy200 (a když sečtete pouze výsadby francouzské a italské (ty jsou ještě bez samostatně uváděných odrůd Favorita, Pigato a Carica L'asino), můžete typovat, který zdroj je přesnější). Italské statistiky též viz.46
Biotypy odrůdy: Breviglieri a Casini (1965) popisují z provincie Massa Carrara dva biotypy odrůdy Vermentino, serrato (kompaktní) a spargolo (volný), místně nazývaný též sciolto. Liší se tvarem hroznů, první je kompaktní, středně velký nebo velký (15-25 cm), pyramidální s 1-2 křídly, zatímco druhý je volnější, středně velký (14-20 cm), obvykle protáhle válcovitý. Také bobule mají rozdílné, první biotyp má středně velké nebo velké, obecně okrouhlé, ale někdy v důsledku kompaktnosti hroznu mírně oválné nebo deformované, druhý trochu menší, vždy okrouhlé, intenzívněji, až žlutooranžově zbarvené.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Katalog VIVC řadí do synonymiky odrůdy Vermentino odrůdu Favorita, pěstovanou nehojně v italském regionu Piemont, v provinciích Cuneo, Asti, Langhe a Alessandria a také odrůdu Pigato z Ligurie163. Různí ampelografové se ve svých pracech s takovým pojetím neshodovali (Marzotto, 1923 a Carlone,1963)197a neshodují (Galet, 2000 a Robinson, 2006)a tak jako národní katalog italských odrůd197 tyto tři odrůdy uvádějí samostatně (i když zmíněný katalog u každé z odrůd na hlavní straně v synonymice uvádí další dvě odrůdy). S tímto šalamounským řešením se ztotožníme, odrůdy skutečně mají určité odlišné rysy, pravděpodobně tedy pouze na úrovni biotypů, obecně se dá říci, že odrůda Favorita vykazuje více odlišností, zatímco odrůda Pigato je odrůdě Vermentino morfologicky bližší, je též odolnější vůči houbovým chorobám197. Odlišnosi od odrůdy Vermentino jsou specifikovány v popisu každé z výše uvedených odrůd. Úzkou příbuznost a společný původ těchto odrůd prokázaly i analýzy DNA, podle té první z roku 1995A, na kterou se ve své knize odvolává Jancis Robinson188, jsou všechny tři odrůdy geneticky identické, dle té druhé z roku 2003B je odrůda Pigato mutací odrůdy Vermentino a obě jsou geneticky identické, odrůda Favorita je jim blízce příbuzná (k problematice analýzy DNA viz. "Favorita and DNA Microsatellite Analysis - La Morra, Piemonte, Italy"120). Odrůda Pigato je pěstovaná v italském regionu Ligurie, výlučně v provinciích Savona (Albenga), Imperia (údolí Arroscia) a Genua, tvoří zde součást vín DOC Riviera Ligure di Ponente a DOC Val Polcevera a IGT Colline del Genovesato a Terrazze dell'Imperese. Odrůda je v Ligurii, v okolí Albenga, prokazatelně pěstována již od 16. století. Dle té méně pravděpodobné teorie je řeckého původu a soudí se, že pochází z Thesálie. Dle druhé, patrně pravděpodobnější teorie je vlastí odrůdy Španělsko, odkud se ve 13. století rozšířila na Korsiku, za janovské nadvlády ve 14. až 18. století se dostala do Ligurie a odtud později na Sardínii a do regionu Piemont (kde postupně vytvořila dnes již svébytné odrůdy). Pro tuto teorii hovoří i postupné zmínky o odrůdě v historické literatuře. Acerbi (1825), Bollettino Ampelografico (1881, 1887) a Ministerstvo zemědělství (1897) popisují šíření odrůdy (vždy hovoří pouze o odrůdě Vermentino) z Ligurie na Sardinii, kde nyní patří k nejrozšířenějším odrůdám46, 57. Odrůda Vermentino je rozšířená na Korsice (synonyma Vermentinu, Malvoisie de Corse), na Sardínii a ve francouzském regionu Languédoc. Na východě Provence ji najdeme pod synonymním názvem Rolle. Katalog odrůd VIVC a Italská databáze odrůd46 řadí do synonymiky odrůdy Vermentino (dnes již na základě provedené analýzy DNA) též odrůdu Carica L'asino, pěstovanou nehojně v provinciích Alessandria a Novara italského regionu Piemont, tu různí ampelografové s odrůdou Vermentino ztotožňovali přibližně již od 50. let 20. století (prvním byl patrně I. Cosmo)163, E. Národní katalog italských odrůd tuto odrůdu též uvádní samostatně. Pokud bychom sečetli plochy všech čtyř uvedených odrůd v Itálii a Francii spolu s malými plochami na portugalském ostrově Madeira a s nevelkými plochami například v USA a ve Španělsku, může být celkem na světě vysazeno přes 7.000 ha vinic těchto, dnes již většinou ampelografů za identické považovaných odrůd. Možná příbuznost odrůdy Vermentino k odrůdě Rollo z Ligurie je zatím nevyjasněná, ani odr. Vermentino nero, pěstovaná na pobřeží Toskánska a v Ligurii, není geneticky identická s odrůdou VermentinoC, F.
Charakteristika odrůdy: (H)197 Letorosty rašící (10-20 cm): vrcholky jsou otevřené, silně vlnatě ochmýřené, bělavé s karmínovými okraji, apikální listy (1-3) jsou mírně žlábkovitě prohnuté, silně vlnatě plstnaté, bělavé s karmínovými okraji, bazální jsou ploché, na rubu silně plstnaté, bělavé, na líci světle zelené, arachnoidální až štětinkaté, osa je zakřivená. Letorosty kvetoucí: vrcholky jsou otevřené, vlnatě plstnaté, bělavé s karmínovými okraji, apikální listy jsou miskovitě či žlábkovitě prohnuté, silně vlnatě plstnaté, bělavé s okraji karmínovými, bazální jsou ploché, na líci světle zelené, arachnoidální, na rubu silně plstnaté, osa je zakřivená. Letorosty mají kruhový průřez s naznačenými hranami, jsou lysé až řídce štětinkaté, zelené s hnědočervenavým nádechem na jedné straně, uzly jsou načervenalé. Úponky jsou bifidní, méně často trifidní, dlouhé, poměrně silné, světle zelené s hnědavě červenavým nádechem na jedné straně. Květenství je středně velké (10-15 cm), válcovité, kompaktní. Dospělé listy jsou středně velké až velké, pentagonální, pětilaločnaté se středně hlubokými až hlubokými výkroji, horní výkroje jsou většinou uzavřené až překryté, lyrovité s oblým dnem, dolní jsou lyrovité či ve tvaru V, otevřené, někdy naznačené. Řapíkový výkroj je lyrovitý, uzavřený s mírně překrytými cípy a průsvitem, s ostrým dnem, někdy i úzce otevřený, list je plochý až s mírným žlábkem uprostřed, mírně zvlněný až zkroucený, líc listu je průměrně až silně puchýřnatý, lysý, matný, lahvově zelený se zelenou žilnatinou, rub je drsně štětinkatý a arachnoidální až středně silně plstnatý, světle zelený se zelenou žilnatinou, zoubky jsou velmi výrazné, nepravidelné, s rovnými či konvexními okraji a s úzkou bází. Řapík je středně dlouhý, středně silný, lysý, s málo zřetelným kanálkem, zelený, na osluněné straně s načervenalým odstínem. Listy vydrží dlouho na keři, opadávají ve druhé polovině listopadu. Hrozny jsou středně velké až velké (15-20 cm), válcovité až pyramidální, většinou bez křidélek, středně kompaktní, stopka zřetelná, zelená, středně silná, bobule středně velké, pravidelné, okrouhlé, s výrazným hilem, se středně silnou, ojíněnou slupkou zelenožluté, při úplném vyzrání v dobrých letech až jantarově žluté barvy, se šťavnatou, nezbarvenou dužinou neutrální chuti, stopečky jsou středně dlouhé, snadno oddělitelné, zelené. Semena jsou většinou dvě v bobuli, hruškovitého tvaru, střední velikosti, s krátkým, podsaditým zobáčkem. Jednoleté réví je dlouhé, středně robustní, pružné, eliptického průřezu, uzly jsou výrazné, internodia středně dlouhá, lysá, světle oříškově hnědá, pupeny jsou vystupující. Růst je bujný, letorosty vzpřímené až polovzpřímené. Odrůda raší v první dekádě dubna, kvete v první dekádě června, zaměká koncem srpna, dozrává ve třetí dekádě září (raší 7 dní po Chasselas, dozrává 25 dní po Chasselas)26. Dobře prospívá v kopcovitých, dobře exponovaných polohách v blízkosti moře, kde hrozny nepodléhají atakům botrytidy a hrozny získávají krásnou jantarovou barvu, ve vnitrozemí roste dobře, ale plodí relativně hůře a méně kvalitní hrozny. Preferuje lehké, sušší půdy a břidličnaté podloží, na jílovitých i na bohatších a hůmózních půdách bujně roste a hodně produkuje s menší kvalitou hroznů, které jsou navíc náchylnější ke hnilobě. Vyhovuje poměrně krátký, ale bohatý řez. Výnosy jsou bohaté a konstantní. První hrozen je na 1-2 nodiu, průměrný počet hroznů na výhon 2, plodnost feminell je špatná a zanedbatelná. Odrůda je velmi citlivá na zimní mrazy a také na pozdní jarní mrazy, mírně podprůměrně odolává peronospoře a obalečům, citlivá je vůči botrytidě, zejména v nepříznivých podmínkách, hůře odolává obalečům, dobře oidiu. Vyhovují jí podnože Rupestris du Lot, 420A a Kober 5BB, poslední dvě, zejména Kober 5BB, jsou v současnosti oblíbené v USA. Cukernatost moštu bývá 17-21°Babo při aciditě 4,5-7,5 g/l.
Charakteristika vína: Hrozny zpravidla slouží k výrobě suchých, plných, vyvážených a uživatelsky vstřícných vín. Bývají zlatožlutá se zeleným reflexem, s intenzivním ovocitým buketem a s výraznější hořčinkou v dochuti. U vín přívlastkové kvality z přezrálých hroznů je někdy problémem nedostatek acidity. V chuti a vůni můžeme hledat florální tóny, např. květ lípy a hlohu, heřmánek, dále ovocité tóny, jako žlutý meloun, citrusové plody, a dále (hořké) mandle, oříšky, minerální tóny, u přívlastků též meruňky.
Literatura a internetové zdroje: 25, 26, 28, 30, 35, 38, 41, 42, 43, 46, 48, 49, 50, 53, 54, 57, 58, 63, 100, 120, 163, 165, 166, 170, 176, 181, 188, 197, 199, 200, 202, A)Evaluation of microsatellite sequence - tagged site markers for characterization Vitis vinifera cultivars. Botta, R., Scott, N.S., Eynard, I., Thomas, M.R. Vitis 34 (2), 99-102 (1995) [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/e034979.pdf, B)Genetic relationships among grape cultivars from north-western Italy. Schneider, A., Boccacci, P., Botta, R. 2003. Acta Horticulturae 603 (ISHS) 603:229-235, C)Identification of grape cultivars from Liguria (north-western Italy). Torello Marinoni D., Raimondi S., Ruffa P., Lacombe T., Schneider A. Vitis 48 (4), 175-183 (2009) [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/w0%2009%2016.pdf, D)VIC.ENTECRA.IT - Unità di Ricerca per la Viticoltura, Arezzo [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://vic.entecra.it/, E)Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, F)Identification of grape cultivars from Liguria (north-western Italy). Torello Marinoni D., Raimondi S., Ruffa P., Lacombe T., Schneider A. Vitis 48 (4), 175-183 (2009) [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/w0%2009%2016.pdf, *Relationships and Genetic Diversity within the Accessions Related to Malvasia Held in the Domaine de Vassal Grape Germplasm Respository. Lacombe, T. et al. American Journal of Enology and Viticulture 58 (1), 124-131 (2007) [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www1.montpellier.inra.fr/vassal/ressources/Malvoisie_Complementary_data.pdf, http://www.ajevonline.org/content/58/1/124.abstract, *Лазаревский М.А. Сорта винограда. Москва: Государственное издательство сельскохозяйственной литературы, 1959, с.428. In: Виноделие как искусство. ИП Злыгостев Алексей Сергеевич 2001-2011. [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://wine.historic.ru/books/item/f00/s00/z0000028/st216.shtml, *Vitigni della Sardegna. Nieddu, G. Convisar, 2011. ISBN 9788890664502. In: Sardegna DigitalLibrary [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www.sardegnadigitallibrary.it/documenti/17_151_20130327091619.pdf.

Verduzzo Trevigiano

27. listopadu 2017 v 11:27 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Verdiso Trevigiano, Verduz, Verduza, Verduzo, Verduzz,Verduzzo, Verduzzo di Motta, Verduzzo Trevigiano (Francie, cd. 2359), Verduzzo Verde
Původ a rozšíření: Verduzzo Trevigiano je autochtonní, pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1970 v národním katalogu italských odrůd (cd. 257, r. 2014 jeden registrovaný klon)197. Roku 2010 byla odrůda v Itálii vysazena na ploše 708 ha, je doporučená k pěstování v regionu Veneto, v provinciích Venezia a Treviso (okolí měst Motta di Livenza a Oderzo) a také v provincii Pordenone regionu Friuli-Venezia Giulia. Tvoří zde součást cuvée vín DOC Vini del Piave, Lison Pramaggiore a Venezia a dále některých vín kategorie IGT197. Někteří italští ampelografové soudí, že se tato odrůda do regionu Veneto dostala až počátkem 20. století z ostrova Sardínie, i když na Sardínii zatím nebyla nalezena odrůda, která by jí odpovídala, nicméně z regionu Veneto neexistují doklady o jejím dřívějším pěstování49, 57.
Název odrůdy: Název této odrůdy, podobně jako mnoho dalších, je odvozen od italského slova "verde", v překladu "zelený" a vztahuje se k barvě hroznů, které zůstávají při zaměkání a zrání dlouho zelené, než dosáhnou své konečné barvy. V Itálii je pěstována ještě o něco méně výnosná, typově více aromatická odrůda Verduzzo Friulano. Ve svých oblastech pěstování se odr. Verduzzo Friulano a Verduzzo Trevigiano nazývají prostě Verduzzo, adjektiva v názvech slouží pro jejich vzájemné odlišení. Po mnoho let většina ampelografů soudila, že odrůda Verduzzo Trevigiano, která se v regionu Friuli-Venezia Giulia začala pěstovat až ve 20. století, je s odr. Verduzzo Friulano příbuzná. Obě byly často pěstovány ve společné výsadbě. Analýza DNA s konečnou platností odhalila, že se jedná o dvě odlišné a nepříbuzné odrůdy, stejná analýza na druhé straně potvrdila, že odrůda, pěstovaná pod názvem Ramandolo v okolí Nimis, je totožná s odrůdou Verduzzo FriulanoB, A.
Charakteristika odrůdy: (H) Letorosty rašící (10-20 cm): vrcholky otevřené, vlnatě plstnaté, bělavě zelené s bronzovými okraji, apikální listy (1-3) s mírným žlábkem uprostřed, první je vlnatě plstnatý na obou stranách, další dva na líci plstnaté, na rubu vlnatě plstnaté, na líci jsou zelené s bronzovým nádechem, na rubu bělavě zelené, řapíkový výkroj je velmi otevřený, středový lalok listu kopinatý, bazální listy ploché, zelené, s několika chloupky na líci, plstnaté a bělavé na rubu, středový lalok je kopinatý, řapíkový výkroj otevřený, ve tvaru UV, horní výkroje jsou středně hluboké, listy jsou pětilaločnaté, zoubky poměrně pravidelné, s ostrou špičkou a s konvexními stranami, osa je zakřivená a řídce chloupkatá. Letorosty kvetoucí: vrcholky polootevřené, malé, vlnatě plstnaté, bělavě zelené s lehkými odstíny růžové, apikální listy ploché, první je plstnatý, druhý a třetí slabě plstnaté, bělavě zelené se zlatavými odstíny, bazální listy ploché, s řídkými chloupky na líci, plstnaté na rubu, zelené se zlatavými odstíny, pětilaločnaté s otevřeným řapíkovým výkrojem, osa je zakřivená, ochmýřená. Letorosty jsou na průřezu mírně zploštělé, na povrchu rýhované, zelené s vínově červenými pruhy, úponky jsou bi- až trifidní. Květenství je 10-12 cm dlouhé, pyramidální nebo válcovitě kuželovité. Dospělé listy jsou střední velikosti, pětiúhelníkové až okrouhlé, pětilaločnaté se středně hlubokými až hlubokými výkroji, řapíkový výkroj je otevřený, ve tvaru U až UV nebo lyrovitý, horní výkroje uzavřené až mírně překryté, s oblým dnem, někdy se zoubkem, dolní většinou otevřené, s oblým, někdy zaostřeným dnem, středový lalok je kopinatý, list trochu zvlněný, s hladkým povrchem, na líci světle zelený, matný, na rubu velmi světle zelený, plstnatý, žilnatina je zelená, někdy u báze načervenalá, zoubky středně výrazné, trochu nepravidelné, s konvexní mi okraji a širokou bází. Řapík je krátký, středně silný, zelený, na jedné straně červeně žíhaný, arachnoidální. Podzimní barva listů je nažloutlá. Hrozny jsou středně velké (15-20 cm, 150-180 g), válcovitě pyramidální, často s jedním výrazným raménkem, středně kompaktní, stopka dlouhá, tenká, zelená, stopečky tenké, dlouhé, bobule středně velké, vejčité, zelené, tečkované, hilum je výrazné, slupka poměrně tenká, silně ojíněná, dužina šťavnatá, sladká, neutrální chuti, s 1-2 malými semeny. Jednoleté réví je na průřezu téměř kruhové, docela robustní, světle hnědé barvy s tmavěji hnědými, výraznými nodii, internodia jsou 8-10 cm dlouhá, pupeny okrouhlé, vystouplé. Kmen je robustní. Odrůda raší středně pozdně až pozdně, kvete a zaměká středně pozdně, dozrává pozdně, začátkem října. První hrozen je na 1-2 uzlu, průměrný počet hroznů na výhon 1-2. Plodnost feminel je velmi špatná. Odrůda je citlivější vůči oidiu, dobře se přizpůsobuje půdním a klimatickým podmínkám, ale pro pozdní zrání vyžaduje dobré a dobře exponované polohy. Růst je bujný, výnosy konstantní a vysoké, ještě vyšší, než u odrůdy Verduzzo Friulano, od které se liší především tvarem listů, které jsou pentagonální a pětilaločnaté, žlutozelenými bobulemi s poměrně tenkou slupkou a o několik dní pozdnějším rašením a zráním.
Charakteristika vína: Odrůdová vína jsou spíše vzácnější, mají jasně žlutou barvu, jsou suchá, s vysokým obsahem alkoholu, neutrálního typu, s mandlovou hořčinkou v dochuti. Odrůdová vína bývají méně aromatická a obecně jsou považovaná za méně kvalitní, než vína z odrůdy Verduzzo Friulano. Často tvoří cuvée právě s víny této odrůdy.
Literatura a internetové zdroje: 26, 42, 46, 49, 57, 163, 166, 170, 176, 189, 197, 199, 200, 202, 203, A)Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, B)The SSR-based molecular profile of 1005 grapevine (Vitis vinifera L.) accessions uncovers new synonymy and parentages, and reveals a large admixture amongst varieties of different geographic origin. Cipriani, G. et al. Theoretical and Applied Genetics, 121(8) 1569-1585 (2010). [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://profs.sci.univr.it/~pezzotti/publications/cipriani2010.pdf.

Verduzzo Friulano

27. listopadu 2017 v 11:23 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Ramandolo, Romandolo (in Marzotto, 1925), Verdana Friulana (in Marzotto, 1925), Verdicchio Friulano (in Marzotto, 1925), Verdisio (mylně, in Marzotto, 1925), Verduc (Slovinsko), Veduz (in Acerbi, 1825), Verduzo či Verduza (in Zava, 1901), Verduzz (in Coceani, 1921), Verduzzo Friulano (Francie, cd. 1302), V. Giallo (in Marzotto, 1925), V. Verde
Původ a rozšíření: Verduzzo Friulano je autochtonní, středně pozdní až pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1970 v národním katalogu italských odrůd (cd. 256, roku 2014 bylo v Itálii registrováno deset klonů)197. Roku 2010 byla odrůda v Itálii pěstována na ploše 808 ha v regionech Friuli Venezia-Giulia a Veneto, především v provincii Udine, sporadicky také v provinciích Treviso, Venezia, Gorizia a Pordenone, její pěstování je připuštěno i na Sardinii. Historicky nejvhodnějším územím pro tuto odrůdu je oblast v okolí obcí Ramandolo, Nimis, Faedis a Tarcento57. Tvoří součást vín DOCG Ramandolo, DOC Friuli Colli Orientali, Friuli Annia, Friuli Aquileia, Friuli Grave, Friuli Latisana, Friuli Isonzo, Lison - Pramaggiore, Piave, Venezia a mnoha vín kategorie IGT197. Patrně první historická zmínka o odrůdě pochází z roku 1409, kdy jsou na hostině při příležitosti předsedání papeže Gregoria XII na koncilu ve Friuli podávána mezi ostatními i vína Verduzzo di Faedis (Faedis, provincie Udine) a Ramandolo di Torlano (Torlano, Nimis, provincie Udine)57. Z moderních ampelografů odrůdu poprvé písemně zmiňuje roku 1825 Acerbi, který uvádí, že je více než 400 let kultivována v subregionu Friuli, především v provincii Udine43. Dále ji zmiňují Ampelographic bulletin (1879), Zava (1901), Coceani (1921), Marzotto (1925), Perusini (1934) a další197. Poggi (1939) rozlišuje dva biotypy, které nazývá Verduzzo verde (zelená) a Verduzzo giallo (žlutá), přičemž biotyp Verduzzo verde nemá být komerčně využíván, stejně jako biotyp Verduzzo raçsie s volnějšími hrozny, který popisuje ampelograf Perusini (1935)43. Naproti tomu jiné italské zdroje hovoří o využívání biotypu Verduzzo verde (a též Verduzzo raçsie) a dokonce popisují rozdíl mezi vyráběnými víny z těchto biotypů61, 120, A. Mimo Itálii byla odrůda (často pod názvem Verduc) pěstována r. 2009 na ploše 4,15 ha též ve Slovinsku, v oblasti Goriška Brda a na malých plochách také v Austrálii (Victoria, King Valley)A.
Název odrůdy: Název této odrůdy, podobně jako mnoho dalších, je odvozen od italského slova "verde", v překladu "zelený" a vztahuje se k barvě hroznů, které zůstávají při zaměkání a zrání dlouho zelené, než dosáhnou své konečné barvy. Synonymum Ramandolo je odvozeno od názvu lokality poblíž města Tarcento v provincii Udine. Mnoho dalších synonym označuje spíše typ sladkého vína, vyráběného z této odrůdy, než odrůdu samotnou (Perusini, 1934)197.V Itálii je pěstována ještě o něco výnosnější, typově méně aromatická odr. Verduzzo Trevigiano. Ve svých oblastech pěstování se odr. Verduzzo Friulano a Verduzzo Trevigiano nazývají prostě Verduzzo, adjektiva v názvech slouží pro jejich vzájemné odlišení. Po mnoho let většina ampelografů soudila, že odrůda Verduzzo Trevigiano, která se v regionu Friuli-Venezia Giulia začala pěstovat až ve 20. století, je s odr. Verduzzo Friulano příbuzná. Obě byly často pěstovány ve společné výsadbě. Analýza DNA s konečnou platností odhalila, že se jedná o odlišné a nepříbuzné odrůdy, stejná analýza na druhé straně potvrdila, že odrůda, pěstovaná pod názvem Ramandolo v okolí Nimis, je totožná s odr. Verduzzo FriulanoB.
Charakteristika odrůdy: (H) Letorosty rašící (10-20 cm): vrcholky otevřené, slabě vlnatě plstnaté, bělavě zelené se slabým růžovým nádechem na okraji, apikální listy (1-3) mírně miskovitě prohnuté, plstnaté, světle zelené se zlatavými odstíny, téměř nečleněné, bazální listy mírně miskovitě prohnuté, na líci světle zelené, lysé nebo s několika chloupky, na rubu, na žilnatině, řídce chloupkaté, řapíkový výkroj široce otevřený, osa je téměř vzpřímená. Letorosty kvetoucí: vrcholky otevřené, slabě vlnatě plstnaté, bělavě zelené s bronzovými odstíny, apikální listy ploché, první slabě plstnatý, druhý a třetí arachnoidální, zelené odstíny bronzové, s naznačenými až středně hlubokými horními výkroji, bazální listy ploché, lysé nebo s několika chloupky, zelené s jemným bronzovým nádechem, mělce členěné, osa je zakřivená. Letorosty mají kruhový průřez a téměř hladký obrys, jsou lysé, zelené se slabým hnědým nádechem, úponky bifidní. Květenství je pyramidální, kompaktní, 8-10 cm dlouhé. Dospělé listy jsou středně velké, třílaločnaté či téměř nečleněné, okrouhlé, řapíkový výkroj je otevřený až široce otevřený, ve tvaru V až UV, horní výkroje mělké, otevřené až naznačené. List je plochý, na líci zelený, matný, hladký, na rubu šedozelený, lysý nebo slabě chloupkatý, žilnatina je nevýrazná, zelená, zoubky málo výrazné, pravidelné, ostré, dvojího typu. Řapík je krátký, lysý, narůžovělý. Podzimní barva listů je nažloutlá. Hrozny jsou poměrně malé (10-12 cm dlouhé), pyramidální s dvěma křidélky, středně kompaktní, stopky viditelné, lignifikované až do prvního rozvětvení, silné, stopečky bobulí středně dlouhé, zelené, bobule středně velké, mírně eliptické, žlutozelené až zlatožluté na osluněné straně, se silnou a pevnou, kožovitou, ojíněnou slupkou, svíravé chuti, se šťavnatou, měkkou, nezbarvenou dužinou odrůdové, jemně aromatické, sladké chuti. Semena jsou v průměru tři na bobuli, jsou hruškovitá, menší. Jednoleté réví je střední délky a síly, málo rozvětvené, na průřezu je mírně a nepravidelně zploštělé, na povrchu je téměř hladké, šedohnědé barvy s hnědavými, málo výraznými nodii, internodia jsou 7-8 cm dlouhá, pupeny jsou vystouplé. Kmen je robustní. Růst je bujný s polovzpřímenými letorosty, výnosy konstantní a vysoké. První hrozen je na druhém uzlu, průměrný počet hroznů na výhon je 1-2, feminely nejsou plodné. Odrůda raší, kvete a zaměká středně pozdně, dozrává středně pozdně až pozdně, koncem září až začátkem října. Preferuje kopcovitý terén s dobrou sluneční expozicí, chudší půdy a sušší klima, smíšený řez, je mírně náchylná k peronospoře a padlí, tolerantní k botrytidě, netrpí hnilobou hroznů, bývá napadána obaleči. Cukernatost moštu se obvykle pohybuje v rozmezí 17-22°Babo při aciditě 6-9 g/l.
Charakteristika vína: Hrozny slouží k výrobě kvalitních, koncentrovaných, poměrně komplexních, svěžích a suchých vín nebo sladkých vín s aroma medu. Obecně mají suchá vína (někdy specifikovaná jako vína, vyráběná z biotypu Verduzzo verde)61 citronově žlutou barvu se zelenkavými reflexy, jsou aromatická a svěží, s vůní, připomínající jablka, hrušky, nektarinky a meruňky, jsou určená k pití jako mladá, sladká vína (někdy specifikovaná jako vína, vyráběná z biotypu Verduzzo giallo či pojmenovaná Ramandolo) mají slámově žlutou až zlatožlutou barvu, ovocité aroma s tóny medu a bílých květů (akátu), střední tělo, jemné třísloviny a vysoký obsah alkoholu. Většina sladkých vín je vyráběna v regionu Friuli-Venezia Giulia, většina suchých vín v regionu Veneto. Hrozny slouží také jako součást různých suchých bílých cuvée vín.
Literatura a internetové zdroje: 26, 34, 42, 43, 46, 47, 48, 49, 57, 61, 120, 163, 166, 170, 176, 197, 199, 200, 202, A)Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, B)The SSR-based molecular profile of 1005 grapevine (Vitis vinifera L.) accessions uncovers new synonymy and parentages, and reveals a large admixture amongst varieties of different geographic origin. Cipriani, G. et al. Theoretical and Applied Genetics, 121(8) 1569-1585 (2010). [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://profs.sci.univr.it/~pezzotti/publications/cipriani2010.pdf.

Verduschia

26. listopadu 2017 v 11:15 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Verdarello, Verdella, Verdina, Verdusca, Verdusia (in Raffaeli), Verdurella, Verduschia (Francie, cd. 2417)
Původ a rozšíření: Verduschia je autochtonní, středně pozdní až pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1971 v národním katalogu italských odrůd (cd. 297)197. Roku 2010 byla v Itálii pěstována na ploše 11 ha, převážně v toskánské provincii Massa Carrara, netvoří součást vín žádné italské apelace197. Odrůda je součástí skupiny odrůd historického regionu Lunigiana (Ligurie, provincie La Spezia a Toskánsko, provincie Massa Carrara), nazývaných společně "Verderelle", protože hrozny této skupiny odrůd zůstávají zelené i po dozrání. Zmiňuje ji Acerbi (1825) jako jednu z odrůd, pěstovaných v provincii Massa Carrara, dále Raffaelli (1881). Breviglieri a Casini (1965) uvádějí, že byla ještě v 80. letech 20. století pěstována v provincii Massa Carrara daleko hojněji, na ploše cca 400 ha.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Nové genetické výzkumy (Crespan, 2012) upozorňují na genetickou identicitu odrůd Verdicchio bianco, Verdello a Verduschia, mezi kterými existují pouze malé rozdíly na úrovni biotypůA. V souladu s národním katalogem italských odrůd jsou zde tyto tři odrůdy prozatím uváděny samostatně.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Letorosty rašící (10-20 cm): vrcholky jsou otevřené, někdy polootevřené, plstnaté až vlnatě plstnaté, stříbřitě bílé se slabě karmínovými okraji, apikální listy (1-3) jsou s malým žlábkem uprostřed, stříbřitě bělavé na žlutozeleném pozadí, 1-2 sametově nebo vlnatě plstnaté, 3 arachnoidální, bazální listy jsou ploché, někdy s mírným žlábkem, žlutozelené, na líci arachnoidální, na rubu vlnatě nebo sametově plstnaté, osa je zakřivená, často ohnutá. Letorosty kvetoucí: vrcholky otevřené, se zbytky vlnaté plsti či arachnoidální, bělavé na žlutozeleném podkladu, na okrajích s karmínovým nádechem, apikální listy ploché, bělavé na žlutozeleném pozadí, 1-2 sametově nebo vlnatě plstnaté, 3 arachnoidální, bazální listy ploché, světle zelené, na líci arachnoidální, na rubu sametově plstnaté, osa více či méně zakřivená. Letorosty mají kruhový průřez a mírně hranatý nebo téměř hladký obrys, jsou arachnoidální až plstnaté, zelené na ventrální a červeně žíhané na dorsální straně. Úponky jsou bi- nebo trifidní, kratší či středně dlouhé, středně silné zelené s lehkým bronzovým nádechem. Květenství je středně velké (15-21 cm), středně kompaktní. Dospělé listy jsou pětiúhelníkové, malé až středně velké, tří- až pětilaločnaté, řapíkový výkroj je překrytý, horní výkroje překryté nebo s paralelními stěnami, dolní naznačené či otevřené. List je středně silný, lehce zvlněný, líc je lysý nebo mírně arachnoidální, tmavě zelený, s jasně zelenou žilnatinou, rub vlnatě plstnatý nebo arachnoidální, světle zelený s bělavě zelenou žilnatinou, zoubky jsou výrazné, velmi nepravidelné, se širokou bází a konvexními stranami. Řapík je středně dlouhý až dlouhý, silný, zelený s fialovým nádechem, lysý, s výrazným kanálkem na průřezu. Hrozny jsou střední velikosti (18-24 cm), s tředně kompaktní, protáhle pyramidální, okřídlené, stopky viditelné, zelené či částečně lignifikované, silné. Bobule jsou středně velké, (12-14 mm), okrouhlé, hilum je zřetelné, slupka silná, ojíněná, žlutozelená, nerovnoměrně zbarvená, dužina šťavnatá, nezbarvená, neutrální chuti. Stopečky jsou střední délky, zelené. Semena v průměru 2-3 na bobuli, hruškovitá, s tenčím zobáčkem. Jednoleté réví je střední délky a síly, elastické, na průřezu téměř kruhové nebo mírně eliptické, povrch je pruhovaný, bez ojínění, nodia jsou výraznější barvy, než internodia, která jsou 9-12 cm dlouhá, lískově oříškové či tmavší barvy, pupeny jsou zaoblené. Růst je bujný, odrůda raší ve druhé dekádě dubna, kvete ve druhé dekádě června, zaměká ve třetí dekádě srpna, dozrává ve druhé polovině září až začátkem října. Výnosy jsou bohaté a konstantní, prvního hrozen je na 3-4 nodiu, průměrný počet hroznů na výhon 1-2. Plodnost feminel je špatná nebo průměrná. Odolnost vůči chorobám a škůdcům je průměrná.
Literatura a internetové zdroje: 26, 57, 163, 197, 200, A)"Verdello", "Verdicchio" and "Verduschia": an example of integrated multidisciplinary study to clarify grapevine cultivar identity. Crespan, M. et al. Advances in Horticultural Science 26 (2) 92-99 (2012) [online, 2017-02-24]. Dostupné z: http://www.torrossa.it/resources/an/2627940.

Verdiso

26. listopadu 2017 v 10:11 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma odrůdy Verdiso: Groppeta, Perduti, Verdia, V. de Campagna, V. Bianca di Conegliano, Verdiga (in Molon), Verdiger, Verdisa, V. Bianca Conegliana, V. Grossa, Verdisco (in Molon), Verdise, V. Bianca, Verdisio (Itálie), Verdiso (Francie, cd. 1301), V. Gentile, V. Zentil, Verdisone, Verdisono, Verdisòt (in Molon), Verdiza, Verdizo (Bulharsko)
Synonyma odrůdy Pedevenda: Pedevenda (Francie, cd. 1292, Veneto-Padova, in Marzotto), Pedevendo, Perevenda, Peverenda (in Zara), Pevesenda (in Molon),Pexerenda (in Acerbi), Verdis, Verdisa či Verdise (Colli Euganei)
Původ a rozšíření: Verdiso je autochtonní, pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od r. 1970 v národním katalogu italských odrůd (cd. 255, roku 2014 byly registrovány tři klony)197. Roku 2010 byla pěstována na ploše 68 ha200 v regionu Veneto, v provinciích Treviso a Pordenone, nejhojnější je v okolí měst Conegliano, Vittorio Veneto a Asolo. Tvoří zde součást cuvée vín DOCG Colli di Conegliano, Prosecco di Conegliano e Valdobbiadene (max. 15% podílu cuvée) a některých vín kategorie IGT197. Pochází patrně přímo z oblasti Treviso, z pahorků v okolí města Connegliano. Nejrozšířenější byla v této oblasti v 18. století, kdy byla v důsledku zničení vinic velkými mrazy v únoru r. 1709 používána při rekonstrukci vinic východní části regionu Veneto57, nikoli snad pro svou kvalitu, ale pro schopnost brzy plodit a poskytovat vysoké a stabilní výnosy. Kvalitu vín ohodnotil r. 1772 Pietro Caronelli, prezident Accademia Coneglianese, slovy "acqueo e insipido" (vodnatá a bez chuti)A. S jistotou se o této odrůdě dozvídáme koncem 17. století, kdy je uvedena v letopisech opatství Follina (r. 1688), i když například Dalmasso uvádí, že ji zmiňuje již G.B. Barpo roku 1634 z provincie BellunoA. Další zmínky v literatuře viz.A V minulosti byly rozlišovány tři různé variety odrůdy Verdiso, a sice Verdisio gentile, Verdisono a Verdisa grossa, které, jak se později potvrdilo, nebyly různými biotypy odrůdy, ale jen jednoduchými fenotypovými odchylkami, které vznikly v důsledku odlišného životního prostředí57.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Katalog odrůd VIVC a také velká část ampelografických publikací a ostatních zdrojůA uvádí v synonymice odrůdy Verdiso i odrůdu Pedevenda163. Marzotto (1923) v souladu s některými dřívějšími publikacemi uvádí, že pod názvy Verdise či Verdisa je v oblasti Colli Euganei pěstována odrůda Verdiso34. Ten samý autor ovšem později (konkrétně roku 1925) samostatně popisuje odrůdu Pedevenda z provincie Padova regionu Veneto, z oblasti Colli Euganei, z úpatí hory Monte Venda ("ai piedi del M. Venda" odtud název odrůdy), kde je doposud pěstována. Odrůdu uvádí pod názvem Pevesenda též Molon (1906) z oblasti Colli Vicentini, na pahorcích mezi městy Brenta a Astico v okolí Breganze, v provincii Vicenza, i zde je dnes sporadicky pěstována197. Odrůdu Pedevenda národní katalog italských odrůd nepovažuje za identickou s odrůdou Verdiso, je zde zapsána od roku 1995 samostatně (cd. 334), uvedeny jsou zde některé rozlišovací znaky, odlišuje se mimo jiné méně členěnými listy, více uzavřeným řapíkovým výkrojem a plstnatým rubem listů197. Vše ponecháme dalším genetickým výzkumům s tím, že z výše uvedené osazené plochy 68 ha odrůdy Verdiso k roku 2010 činí plocha, osazená odrůdou Pedevenda cca 18 ha200. Národní katalog italských odrůd uvádí (tentokrát v souladu s katalogem VIVC, ale bez dalších podrobností) jako samostatnou ještě odrůdu s názvem Verdise, kultivovanou v oblasti Colli Euganei v provincii Padova, která má být z hlediska ampelografické charakteristiky zřetelně odlišná od zde popisované odrůdy Verdiso197 (skoro se nabízí hypotéza, zdali se nejedná o odrůdou Pedevenda). Odrůda Verdiso každopádně nesmí být zaměňována s dalšími italskými odrůdami Verduzzo Trevigiano a Verduzzo Friulano (region Veneto), Verdea (Toskánsko, Emilia-Romagna) a Verdicchio (střední Itálie), či s mnoha dalšími odrůdami, majícími v základu názvu slovo "verde" (v překladu "zelený", nejčastěji dle barvy hroznů).
Charakteristika odrůdy: (H) Letorosty rašící (10-20 cm): vrcholky otevřené, žlutavě zelené se zlatavým nebo bronzovým nádechem, někdy lehce růžové, slabě plstnaté, apikální listy (1-3) uprostřed se žlábkem, zelené se zlatým nádechem, na rubu slabě plstnaté, bazální ploché, světle zelené, na líci lysé, na rubu řídce chloupkaté, okrouhlé, takřka nečleněné, řapíkový výkroj otevřený, ve tvaru V, osa zakřivená. Letorosty kvetoucí: vrcholky otevřené, zelené s odstíny bronzové, slabě plstnaté, apikální listy ploché, zelené s bronzovým nebo zlatavým nádechem, lehce plstnaté, bazální ploché, zelené s odstíny bronzové, lysé či řídce chloupkaté, lesklé, osa je zakřivená. Letorosty jsou zelené s odstíny hnědé na dorsální straně, kruhového průřezu a hladkého obrysu, lysé, úponky trifidní. Květenství je pyramidální, asi 15 cm dlouhé. Dospělé listy jsou středně velké, pětiúhelníkové, takřka stejné délky a šířky, nečleněné, tří- až pětilaločnaté se středně hlubokými výkroji, řapíkový výkroj je otevřený, s ostrým dnem, horní výkroje úzce otevřené až uzavřené, se zaostřeným dnem, dolní chybí nebo naznačené. List je s mírným žlábkem uprostřed či plochý, tenký, líc je světle zelený, hladký, matný, lysý, rub jasně zelený, lysý, na žilnatině řídce štětinkatý, žilnatina nevýrazná, zelená, na obou stranách u báze načervenalá, zoubky nepříliš výrazné, ve dvou řadách, ostré, s mírně konvexními stranami. Řapík je kratší, silný, lysý, zelený, červeně žíhaný, s kruhovým příčným průřezem bez kanálku, téměř v pravém úhlu s plochou listu. Podzimní zbarvení listů je žluté, žilnatina zůstává dlouho zelená a když listy zežloutnou, vypadá jak mřížka na žlutém podkladu.Hrozny jsou středně velké (15-20 cm, 100-400 g), středně kompaktní, na hlubších půdách až kompaktní, pyramidální, jednoduché či s křidélkem, s delší, středně silnou, zelenou (nelignifikovanou) stopkou, bobule jsou středně velké až větší (17,7 mm), mírně eliptické, bledě zelené až zelenožluté, lehce tečkované, průměrně ojíněné, uniformní, s tenkou, nepříliš pevnou slupkou, se šťavnatou, měkkou, nezbarvenou dužinou neutrální chuti. Hilum je zřetelné. Stopečky středně dlouhé, silné, zelené. Semena jsou průměrně tři v bobuli, hruškovitá. Jednoleté réví je asi 1-1,5 m dlouhé, slabší, s několika feminelami, eliptického průřezu, jemně rýhované, hladké, internodia 7-9 cm dlouhá, šedohnědá s fialovým odstínem, nodia jsou výrazná a tmavší barvy, pupeny kuželovité, velké. Kmen je silný. První hrozen je na 2-3 nodiu, průměrný počet hroznů na výhon 2, feminely plodí velmi málo. Odrůda raší středně pozdně až pozdně, kvete středně pozdně, zaměká raně a dozrává pozdně, sklízí se 1-15. října. Růst je bujný, výnosy pravidelné a vysoké, preferuje dlouhý řez. Nejlépe prospívá na úbočí kopců, dobře se přizpůsobuje různým typům půd. Odolnost vůči oidiu a peronospoře je průměrná, je náchylnější k botrytidě, zejména při deštivém počasí v době zrání.
Charakteristika vína: Odrůdová tichá vína jsou slámově žlutá se zelenými odstíny, svěží, vyšší acidity, středního těla, pikantní, mírně ovocitá s chutí zeleného jablka, citrusů, s aroma fíkových listů a růží, s jemnou hořčinkou v dochuti a s typickou mineralitou. Šumivá vína mívají též kvasnicové tóny, podpořené vůní čerstvého chleba, jablek, citrusů, zeleného pepře a vistárie. Často tvoří součást cuvée bílých vín, ať již tichých vín, vín typu "prosecco" či sladkých vín typu "passito", často s odrůdami Glera či Boschera.
Literatura a internetové zdroje: 26, 34, 42, 46, 47, 48, 49, 50, 57, 163, 166, 168, 176, 188, 197, 199, 200, 202, A)Biodiversita provincia Vicenza. Verdise. Informazioni storiche [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://biodiversita.provincia.vicenza.it/pagstor/h_verdise.html, *Molecular characterization of the autochthonous grape cultivars of the region Friuli Venezia Giulia - North-Eastern Italy. Cipriani, G., Marrazzo, M.T., Peterlunger, E. Vitis 49 (1), 29-38 (2010) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0%2010%20273.pdf.

Verdil

26. listopadu 2017 v 10:08 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Tortosí, Verdeja, Verdereta, Verdiel (Španělsko), Verdoncho de Valencia, Verdosillo
Původ a rozšíření: Verdil je autochtonní, raná až středně pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, pěstovaná roku 2010 na ploše 57 hektarů200 ve Španělsku, v regionu Levante, v provinciích Murcia, Valencia a Alicante, tvořící zde součást vín DO Alicante, Valencia a Yecla. Název odrůdy je patrně odvozen od barvy bobulí, možná také od poměrně časté nevyzrálosti vín ("verde", španělsky "zelený"). Dle výsledku analýzy DNA patří tato odrůda k potomkům starobylé španělské odrůdy Hebén (Gibi)A.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Dospělé listy jsou středně velké, pětilaločnaté, mají hluboké výkroje. Hrozny jsou malé až středně velké, středně kompaktní až kompaktní, protáhle kuželovité či pyramidální, často s jedním velkým raménkem, stopka dlouhá, bobule malé až středně velké, někdy nejednotné velikosti, okrouhlé, s tenkou, průsvitnou slupkou nejprve výrazně zelené, později zelenožluté až zlatožluté barvy, s nezbarvenou, měkkou, velmi šťavnatou dužinou osobité, jemně aromatické chuti a vysoké acidity. Dužina obsahuje semena. Stopečky bobulí jsou dlouhé a silné, obtížně oddělitelné. Růst je bujný, letorosty vzpřímené, málo větvené. Plodnost je nízká, výnosy poměrně vysoké. Odolnost odrůdy vůči houbovým chorobám a škůdcům je mírně nadprůměrná, odrůda je citlivá na roztoče, erinózu a hnilobu hroznů při vlhkém počasí v době sklizně. Raší středně pozdně až pozdně, dozrává raně až středně pozdně, ve Valencii se sklízí již na přelomu srpna a září, přesné načasování sklizně je velmi důležité, při pozdní sklizni mají vína vysoký obsah alkoholu, při předčasné zase vysokou aciditu a nezralé tóny bez osobité ovocné složky. Mošt má kromě vysoké acidity též velký sklon k oxidaci. Hrozny poskytují velmi svěží, nervózní až kousavá, osobitě aromatická vína, tvořící většinou součást různých cuvée bílých vín, kterým dodávají svěžest. Odrůdová vína mají světlejší barvu, aroma limetek, citrusů, hořkých citrusů, posečené, trávy, zeleného čaje, minerální tóny, u vín vyšších přívlastků se objevuje též med, broskve a mučenka.
Literatura a internetové zdroje: 123, 126, 163, 166, 168, 176, 200, 202, A)Pedigree analysis of the Spanish grapevine cultivar 'Hebén'. Zinelabidine, L.H. et al. Vitis 54 (Special Issue), 81-86 (2015) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://pub.jki.bund.de/index.php/VITIS/article/viewFile/4983/4773, *Genetic diversity of wild grapevine populations in Spain and their genetic relationsships with cultivated grapevines. Andres, M.T. et al. Mol. Ecology 21 (4) 800-816 (2011) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1365-294X.2011.05395.x/full, *Las Catas de Crónicaeconómica. La Verdil, una alternativa a la Verdejo de Rueda? 29 junio 2013 [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.cronicaeconomica.com/articulo.asp?idarticulo=57807, *VitiViniCultura. VERDIL. La Valenciana que se asemeja al Verdejo. 14 junio, 2011 [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.vitivinicultura.net/verdil.html.

Verdicchio bianco

26. listopadu 2017 v 9:06 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma odrůdy Trebbiano di Soave: Terbiana (Soave), Torbiana, Torbiano, Trebbiano di Lugana (Veneto, Lago di Garda, Lugano, Lombardie-Brescie), T. di Lonigo, T. Torbiana, T. di Soave (Veneto-Verona), T. di Valtenesi, T. di Verona, T. Verde (Lazio, Castelli Romani, Trasimento, Marché), T. Veronese, Turbiano (Soave), Turbiana (Soave), T. Moscato, Turbiano, T. Moscato (Soave), Turviana (Soave)
Synonyma odrůdy Verdicchio bianco: Angelica, Boschera Bianca, Giallo, Maggiore, Malvasia de Vicenza, Malvasia del Vicentino, Marchigiano, Mazzanico, Niuivres, Peloso, Pevarise, Peverella, Peverello, Peverenda, Peverise Bianco, Pexerenda, Pfeffer (USA), Pfeffertraube, Uva Aminea, Uva Marana, Verdella (Toskánsko-Massa Carrara-Lunigiana), Verdello, V. Duro Persico, V. Duropersico, Verdicchio, V. Bianco (Francie, cd. 1333), V. Dolce (Umbrie, Marché), V. Doratel, V. Doratello, V. Giallo, V. Marchigiano, V. Marino (Macerata), V. Peloso, V. Scroccarello, V. Seroccarello, V. Sirolese (Macerata), V. Straccione, V. Stretto, V. Verdaro, V. Verde, V. Vero, V. Verzaro, V. Verzello, V. Bianko, Verdicio Bianko, Verdina, Verdone (Umbrie-Trasimeno), Verdurella, Verdusca, Verduschia, Verdusco, Verzaro, Verzello Verde
Původ a rozšíření: Verdicchio bianco je velmi pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1970 v národním katalogu italských odrůd (cd. 254, roku 2014 bylo registrováno 12 klonů)197. Pod názvem Verdicchio bianco je odrůda pěstována takřka v celé střední Itálii, v regionech Emilia-Romagna, Toskánsko, Lazio, Marché, Umbrie, Abruzzo, Molise, Apulie a také na ostrově Sardínie, tvoří zde součást vín DOCG Castelli di Jesi Verdicchio Riserva, Verdicchio di Matelico Riserva, DOC Colli Lanuvini, Colli Maceratesi, Colli Pesaresi, Controguerra, Esino, Marino, Velletri, Montecompatri-Colonna, Verdicchio dei Castelli di Jesi, Verdicchio di Matelica, Zagarolo a mnoha vín kategorie IGT197. V Itálii byla roku 2010 vysazena na 2.386 ha vinic197, mimo Itálii je pěstována též v Argentině200 a v Brazílii, zde hlavně v regionu Serra Gaúcha státu Rio Grande do Sul, kam ji přivezli italští osadníci z regionů Trentino a Veneto již kolem roku 1920 a bývala zde jednou z nejpěstovanějších odrůd. Roku 1994 byla v Brazílii ještě pěstována na ploše 188 ha163, ale nyní stupuje velkému tlaku komerčně úspěšných odrůd a najdeme ji pouze na starých vinicích pod názvem Peverella, roku 2007 odhadem na 20 haE. Odrůdu znali již Etruskové, ve středověku je zmiňována pod různými názvy z vinic mnoha řeholních řádů57. Název Verdicchio se objevuje roku 1569, o deset let později právník Nicolò Attucci používá stejného názvu pro hrozny z města Matelica57. Je pravděpodobné, že odrůda Trebbiano di Soave je identická s odrůdou názvu Turbiana, zmiňovanou v písemných pramenech s jistotou již od 16. století (a pod názvy Turbianum, Tribianum či Terbianum z regionu Veneto již ve soletí třináctém)C a s odrůdou Trebbiano Veronese, která sloužila k výrobě vysoce ceněných vín v Lombardii. Nicméně, s jistotou ji zmiňuje pod názvem Turbiana až roku 1818 C. Pollini, který udává její rozšíření po celé provincii Verona (i když ji patrně ještě považuje za identickou s jinými odrůdami skupiny Trebbiano (např. Trebbiano Toscano). Molon (1906) ji odděluje právě od odrůdy Trebbiano Toscano. Cosmo (1939) ji uvádí z oblasti Soave. Po druhé světové válce je odrůda postupně nahrazována produktivnějšími a odolnějšími odr. Garganega a Trebbiano Toscano. Roku 1991 je odrůda poprvé ztotožněna s odrůdou Verdicchio biancoC, D, tento fakt je později potvrzen analýzou DNAA, B, I. Pod názvem Verdella je tato odrůda pěstována v Toskánsku, v oblasti Lunigiana (Massa Carrara)K. Geografický původ odrůdy je stále předmětem diskusí. Dle některých autorů je odrůda pod názvem Verdicchio pěstována mezi městy Jesi a Matelica v regionu Marché již od osmého století48, nicméně většina autorů přijala hypotézu, že se sem dostala až v patnáctém století se zemědělci z Verony, kteří osídlovali region, částečně vylidněný epidemií moru, odrůda by potom pocházela z regionu VenetoC, F. Separaci obou geneticky identických biotypů, trvající bezmála šest století, dokládají m.j. výrazné rozdíly v aroma obou biotypůC. Klonů a biotypů této odrůdy ovšem existuje více, například ten s názvem Trebbiano verde z regionu Lazio se vyznačuje vyšší produktivitu a nižší kvalitou, než oba již zmíněné42, 49, 53. Historické údaje o výskytu odrůdy podrobně viz.C Co se týče odrůdy, pěstované pod názvem Peverella vzácně v regionu Trentino-Alto Adige, v údolích Valle del Sarca a Vallagarina v provincii Trento (kdysi zde bývala hojná v kopcovitém terénu, na dobře exponovaných slunečných svazích, zejména v okolí města Lavis, dnes ji hrozí úplné vymizení z vinic, hlavně pro její vyšší citlivost vůči hlavním houbovým chorobám), poprvé ji zmiňuje Acerbi (1825) z údolí Valsugana v regionu Trento, ten hovoří o varietách Peverella maggiore a minore. Rovasenda (1877) uvádí formu s černými bobulemi z provincie TrevisoG.
Název odrůdy: Název Verdicchio je analogicky, tak jako u podobných názvů, odvozen od zelené barvy bobulí, případně od zelených reflexů vyrobeného vína (nebo též od sytě zelené barvy lystů), patrně již z latinského "viridicare" či "viridis"43. Synonymum Peverella je odvozeno z výrazu "pevero", který v dialektu regionu Veneto označuje či označoval pepř, dal by se přeložit jako "pepřnatá" či volněji "kořenitá"E, G. I některé z dalších synonym se vztahují k pikantnímu, kořenitému až pepřnatému aroma vín, která někomu připomínají saturejku, nekomu anděliku lékařskou (Angelica) a někomu již zmiňovaný zelený pepř (Peverise, Pfeffer, Pfeffertraube)G. K názvu Trebbiano viz. "Trebbiano".
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Odrůda Verdicchio bianco je geneticky identická s další italskou odrůdou Trebbiano di Soave163, 197, 199, A, B, C, D, I, pěstovanou hojně v regionech Veneto, Lombardie a Lazio, obě jsou nicméně samostatně uvedeny v národním katalogu italských odrůd197. V synonymice odrůdy Verdicchio bianco je také starobylá italská moštová odrůda s názvem Peverella, pěstovaná ojediněle v regionu Trentino-Alto Adige, v provincii Trento, v údolích Vallagarina a Valle del Sarca (a m.j. také v Brazílii, v regionu Serra Gaúcha, kam ji přivezli italští osadníci z regionů Trentino a Veneto již kolem roku 1920, ještě r. 1994 byla vysazena na ploše 188 ha, ale nyní stupuje velkému tlaku komerčně úspěšných odrůd a najdeme ji zde pouze na starých vinicích. Nové genetické výzkumy (Crespan, 2012) ukazují na genetickou identicitu odrůd Verdicchio bianco, Verdello a Verduschia, mezi kterými existují pouze malé rozdíly na úrovni biotypůH. V souladu s národním katalogem italských odrůd jsou zde tyto tři odrůdy prozatím uváděny samostatně. Biotypem odrůdy Verdicchio bianco je také odrůda Verdella z ToskánskaK, 163. Odrůda Trebbiano di Soave je velmi podobná odrůdě Trebbiano Romagnolo, obě mají s velkou pravděpodobností společný původ a mohly by být případě i různými klony téže odrůdy197. Katalog odrůd VIVC uvádí z Itálie ještě odrůdu Verdicchio (syn. Barbarossa Toscana), kterou francouzský katalog odrůd INRA zmiňuje pod názvem Verdicchio rose (Collection Ravaz, cd. 3340), tato odrůda není geneticky identická s odr. Verdicchio bianco, dle výsledků analýzy DNA je křížencem odrůdy Mammolo (Sciaccarello) s doposud neznámou odrůdou199, J a v této práci je popsána pod názvem Barbarossa di Toscane, který je v katalogu VIVC též samostatně uveden163.
Charakteristika odrůdy: (H) Letorosty rašící (10-15 cm): vrcholky jsou otevřené, bělavě zelené s růžovým nádechem na okrajích, plstnaté, apikální listy (1-3) jsou okrouhlé, uprostřed se žlábkem, na líci arachnoidální, na rubu plstnaté, bělavě zelené se světle růžovými okraji, řapíkový výkroj je otevřený, bazální listy jsou okrouhlé, na líci lysé, světle zelené, na rubu plstnaté, řapíkový výkroj je uzavřený, osa zakřivená, slabě plstnatá, zelená s hnědým tónem. Letorosty kvetoucí: vrcholky jsou otevřené, středně velké, bělavě zelené, apikální listy téměř ploché, okrouhlé, líc je arachnoidální, světle zelený, rub plstnatý, bělavý, řapíkový výkroj je otevřený, bazální listy okrouhlé až pentagonální, na okrajích zvlněné, na líci lysé, žlutozelené nebo zelené s bronzovými skvrnami, na rubu plstnaté, bělavě zelené, řapíkový výkroj je úzce otevřený, osa je zakřivená až ohnutá, zelená s hnědým nádechem, arachnoidální. Letorosty jsou zelené s hnědavými až vínově červenými odstíny na jedné straně, výrazněji na uzlech, kruhového průřezu, lysé, hladké. Úponky jsou bi- až trifidní, středně dlouhé až dlouhé, zelené. Květenství je středně velké, válcovitě kuželovité. Dospělé listy jsou střední velikosti, nepříliš silné, okrouhlé nebo pětiúhelníkové, třílaločnaté (některé listy téměř nečleněné) až pětilaločnaté se středně hlubokými výkroji, řapíkový výkroj je hluboký, uzavřený s výrazně překrytými cípy a malým, eliptickým průsvitem, horní výkroje jsou úzce otevřené až mírně překryté s průsvitem, dolní naznačené či otevřené. Líc listu je tmavěji zelený, trochu puchýřnatý, často zvlněný či zprohýbaný, rub je světle zelený, na ploše i na žilnatině plstnatý, žilnatina je nevýrazná, žlutozelená, zoubky jsou středně výrazné, se širokou bází a s rovnými nebo mírně konvexními stranami. Řapík je dlouhý, středně silný, zelený s nádechem růžové, lysý. Podzimní zbarvení listů je žluté. Hrozny jsou středně velké až větší, kuželovité či válcovitě kuželovité, někdy okřídlené a pyramidální, kompaktní až středně kompaktní, stopka středně dlouhá a středně silná, zelená či částečně lignifikovaná, stopečky bobulí středně dlouhé, tenké, zelené, obtížně oddělitelné. Bobule jsou středně velké, kulaté, někdy mírně stlačené, s tenkou, ale pevnější, průměrně ojíněnou slupkou zelenožluté barvy, s měkkou až rozpustnou, nezbarvenou dužinou neutrální, sladké chuti. Hilum je středně výrazné. Semena jsou 1-3 v bobuli, středně velká. Jednoleté réví je dlouhé, středně silné, okrouhlého či mírně eliptického průřezu, feminely přítomné, internodia středně dlouhá až dlouhá, hnědošedé barvy, často s tmavšími skvrnami, namodrale ojíněná, rýhovaná, nodia výrazná, stejné či tmavší barvy, pupeny středně velké či větší, kuželovité, špičaté, mírně vystupující. Kmen je středně silný až silnější. Odrůda raší středně pozdně až pozdně, kvete raně až středně pozdně, zaměká středně pozdně, dozrává pozdně až velmi pozdně, začátkem až v polovině října, 35 dnů po Chasselas, o něco později než Trebbiano Toscano. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty, plodnost je nestabilní, průměrná až nižší, první hrozen je na 3-4 uzlu, průměrný počet hroznů na výhon jeden, vzácněji dva, feminely nejsou plodné. Odrůda je velmi citlivá vůči oidiu, citlivá vůči peronospoře, průměrně citlivá až citlivější vůči hnilobě hroznů, zejména ve vlhkých letech a v nížinách, špatně odolává též obalečům a chorobě esca, klimatické výkyvy snáší průměrně. Preferuje střední až dlouhý řez, nejlepší výsledky dává v dobře exponovaných polohách, v kopcovitém terénu, v hlinito-jílovitých a vápenatých, hlubších, úrodných půdách. Afinita s běžnými typy podnoží je dobrá, špatná s Berlandieri x Riparia 420 A v kyselých půdách. Cukernatost moštu bývá 21-24°Babo při aciditě 6,5-9 g/l.
Charakteristika vína: Odrůdová vína jsou vyráběna již od 14. století v apelacích DOC Verdicchio di Matelica a DOC Verdicchio dei Castelli di Jesi (známá jsou vína v zelených amforách se svitkem okolo hrdla, produkt vinařství Fazi-Battaglia), v ostatních apelacích tvoří většinou součást různých cuvée bílých vín. Odrůdová vína jsou harmonická, svěží, dobře strukturovaná, vhodná ke zrání v dubových i v barikových sudech, mají komplexní aromatický profil s primárním aroma bílých květů (heřmánek) a zralého tropického ovoce (ananas, citrusové plody), doplněným kořenitými nuancemi šalvěje a rozmarýnu. Vína, vyrobená v regionu Trentino-Alto Adige (tedy z odrůdy Peverella) jsou středně plná a vyvážená, svěží, s pikantním aroma citrusových plodů, zelené papriky a koření, s vegetálními a florálními tóny, vína z hroznů na úrovni pozdních sběrů a výše jsou komplexní a dlouhověká, dobře strukturovaná, plná, v aroma se přidávávají tóny muškátu a květ šeříku.
Literatura a internetové zdroje: 26, 35, 42, 43, 47, 48, 49, 53, 57, 120, 163, 166, 176, 181, 188, 189, 197, 199, 200, 202, A)Genetic characterisaton of italian wine grape cultivars by microsatellite DNA analysis. Filippetti, I. et al. Acta Horticulturae (546) 395-399 (2001), B)Caratterizzazione molecolare e analisi filogenetica di alcuni vitigni da vino coltivati nell`Italia centro-settentrionale. Filippetti, I. et al. Rivista di Frutticoltura e di Ortofloricoltura 64 (1) 57-64 (2002), C)Biodiversita. Provincia Vicenza. Trebbiano di soave: informazioni storiche [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://biodiversita.provincia.vicenza.it/pagstor/h_trebbiano_di_soave.html, D)Calò A., Costacurta A., Cancellier S., Forti R.: Verdicchio bianco, Trebbiano di Soave: un unico vitigno. Vignevini, 11: 49-52 (1991), E)Cattacini Vinhos. Peverella [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.cattacini.com.br/peverella_variedades.htm, F)Variazioni del genotipo molecolare in Verdicchio, Trebbiano di Soave e Trebbiano di Lugana. Ghidoni, F. et al. Italus hortus, 2010 [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.agrariaasti.unito.it/suntiagr/suntisve/Ghidoni110708.doc, G)Antichi vitigni del Trentino. Peverella [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.vivaistitrentini.it/antichi/Peverella.pdf, H)"Verdello", "Verdicchio" and "Verduschia": an example of integrated multidisciplinary study to clarify grapevine cultivar identity. Crespan, M. et al. Advances in Horticultural Science 26 (2) 92-99 (2012) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.torrossa.it/resources/an/2627940, I)Biodiversity of grapevines (Vitis vinifera L.) grown in the Province of Verona. Vantini, F. et al. Vitis 42 (1), 35-38 (2003) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/e041087.pdf, J)Genetic Structuring and Parentage Analysis for Evolutionary Studies in Grapevine: Kin Group and Origin of the Cultivar Sangiovese Revealed. Vecchi Staraz, M. di et al. Journal of the American Society for Horticular Science 132(4):514-524. 2007 [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://journal.ashspublications.org/content/132/4/514.full.pdf, K)VIC.ENTECRA.IT - Unità di Ricerca per la Viticoltura, Arezzo [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://vic.entecra.it/, *Genetic diversity of a Brazilian wine grape germplasm collection based on morphoagronomic traits. Souza Leao P.C. de et al. Revista Brasileira de Fruticultura 32 (4) 1164-1172 (2010) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.scielo.br/pdf/rbf/v32n4/aop14310.pdf, *Caracterização dos biótipos 'Gouveio' e 'Verdelho'. Eiras-Dias, J.E. et al. 2008 [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.academia-vinhaevinho.com/ckfinder/userfiles/files/pt 2009 06 03c15.pdf.

Verdesse (Bian ver)

25. listopadu 2017 v 10:53 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Вердеш, Вердес мускат, Этрэр бланш, Донжин (Rusko, Ukrajina), Bian Ver (Itálie-Piemont), Bian Vert (Itálie-Piemont), Bianc Vert (Itálie-Piemont), Blanchette (mylně), Clairette de Chindrieux, Clairette Précoce, Dongine (Ain, oblast Bugey, Španělsko), Étraire Blanche (Grenoble), Verdasse, Verdea, Verdêche, Verdesse (Francie, cd. 158, no. 2471), Verdesse Muscade, Verdesse Musquee, Verdeze Musqué, Verdeze Musquée
Původ a rozšíření: Verdesse je starobylá, moštová a stolní odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná do národního katalogu francouzských odrůd, pěstovaná dnes zřídka ve východofrancouzském départementu Isère a tvořící zde součást vín AOC Vin de Savoie a VDQS Vin du Bugey. Až do 20. let 20. století zde patřila k nejpěstovanějším odrůdámB. Najdeme ji vzácně i v západní Francii a v údolích Grésivaudan a Drac, kde tvoří součást Vin de Pays de Grésivaudan, roku 2011 byla ve Francii vysazena celkově na ploše 3 ha, registrován je zde jeden klon odrůdy30. Sporadicky se pěstuje pod názvem Bian vert v ItáliiA, v regionu Piemont, v oblastech Alta Valsusa, Val Chisone (Pomaretto, Perosa Argentina) a Pinerolo a dále též ve Švýcarsku, kde, dá se říci, probíhá vlna zvyšujícího se zájmu o tuto odrůdu. Název odrůdy je odvozen od syté zeleně listů a mladých hroznů (francouzsky "vert", italsky "verde" ). Odrůda Verdesse je poprvé písemně zmíněna roku 1841 ze Sassenage (départament Isére)B, dále ji uvádějí Goethe (1887)163, Mas et Pulliat (1874-1879)54, P. Viala a V. Vermorel (1905-1910) a mnozí další163.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Odrůda Verdesse není identická s italskou odrůdou názvu Verdiso, zrovna tak není identická s italskými odrůdami Pigato (Vermentino), Verdea, Perdea, Verdeca (Lagorthi) či s mnoha dalšími odrůdami, majícími v základu názvu slovo "verde" (v překladu "zelený", nejčastěji dle barvy hroznů).Co je ovšem velmi podstatné, nikde není uveden důkaz (ampelografická studie či analýza DNA), že by tato odrůda byla identická s italskou odrůdou podobného názvu Verdese, pěstovanou vzácně v regionu Lombardie, v provinciích Como e Lecce, kde tvoří součást některých vín kategorie IGT197. Odrůdy Verdese a Verdesse (Bian vert) jsou i po morfologické stránce velmi odlišné. I přes společné synonymum Dongine, používané pro odůdu Verdesse zejména v oblasti Bugey départementu Ain, není tato odrůda identická či přímo příbuzná odrůdě Mondeuse blanche28.
Charakteristika odrůdy: (H) Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, slabě až středně silně vlnatě plstnaté, takřka bez pigmentace antokyany, bělavě zelené s velmi slabě růžovými okraji. Apikální listy (1-3) jsou miskovitě prohnuté, světle bělavě zelené s lehkým měďnatým nádechem, na rubu slabě plstnaté, bazální listy s podehnutým okraji, světle zelené s měďnatě červenými odstíny, čtvrtý list je na rubu arachnoidální. Letorosty jsou na ventrální straně zelené, na dorsální zelené s červenými pruhy, internodia jsou krátká, úponky krátké a tenké. Dospělé listy jsou tmavě zelené, malé až středně velké (14,3 x 13,7 cm), okrouhlé, pěti- až sedmi- nebo devítilaločnaté s hlubokými výkroji bez zoubku, ploché s mírně podehnutými okraji. Řapíkový výkroj je otevřený až úzce otevřený, lyrovitý, někdy uzavřený s mírně překrytými cípy, s ostrým dnem, bez zoubku, bez ohraničení žilnatinou, horní výkroje jsou lyrovité, úzce otevřené či mírně překryté, dolní úzce otevřené či otevřené, s oblým dnem. Zoubky na okraji jsou středně výrazné, mají obě strany konvexní nebo konvexní a konkávní stranu (někdy jednu stranu rovnou), žilnatina listu je slabě či středně silně pigmentovaná antokyany. Líc listu je bez vrásek a slabě až středně silně puchýřnatý, lysý, rub na ploše slabě arachnoidální, na žilnatině slabě až středně silně štětinkatý. Řapík je v průměru 7,7 cm dlouhý, červenofialový. Hrozny jsou malé až středně velké (160 g), středně kompaktní až kompaktní, válcovitě kuželovité až pyramidální, často s 1-2 malými křidélky, se středně dlouhou až delší, poměrně dobře lignifikovanou, narůžovělou stopkou, s malými až středně velkými (1,8 g), mírně eliptickými bobulemi (poměr délka-šířka je 1,17) bělavě zelené, bělavě žluté, při úplném vyzrání až zlatožluté barvy s jantarovými skvrnami na osluněných líčkách, se silnou a pevnou, silně ojíněnou slupkou, se šťavnatou, nezbarvenou, velmi sladkou dužinou příjemné, jemně muškátové a herbální chuti a vyšší acidity. Slupkou často prosvítají větší semena. Stopečky bobulí jsou dlouhé a poměrně silné. Odrůda raší středně pozdně až pozdně, pět dnů po Chasselas, kvete středně pozdně, zaměká středně pozdně, ve druhé dekádě srpna a dozrává též středně pozdně, ke konci druhé dekády září, přibližně týden po Chardonnay, asi 24 dnů po Chasselas. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty. Plodnost této odrůdy je pravidelná, ale ne vysoká, výnosy jsou nižší, než 1 kg na m2, okolo 2,3 kg na keř, odrůda preferuje dlouhý či smíšený řez, vyhovují jí hlinito-vápenaté půdy. Mošt má vyšší cukernatost (21,7°Brix, 18,4°Babo) při vysoké aciditě (11,6 g/l) a originální, odrůdovou, velmi příjemnou chuť. Odrůda není příliš náchylná botrytidě, ale je citlivá vůči oidiu a také vůči peronospoře, její odolnost vůči mrazu je průměrná (-19 až -22°С).
Charakteristika vína: Hrozny poskytují živá vína excelentní kvality s vyšším obsahem alkoholu, kořenitá, se silnými florálními a též s rostlinnými tóny v aroma, ale bez muškátové vůně, jak by se zdálo dle některých uvedených synonym. V regionu Piemontu tvoří pouze součást cule bílých vín, ve Francii a ve Švýcarsku jsou vyráběna dobře strukturovaná, ovocitá odrůdová vína, s florálními a vegetálními tóny v aroma a se svěží kyselinkou. Hrozny místy slouží i k přímé spotřebě v čerstvém stavu.
Literatura a internetové zdroje: 26, 28, 30, 35, 46, 49, 54, 100, 163, 166, 168, 176, 188, 197, 199, 200, 202, A)Verifying synonymies between grape cultivars from France and Northwestern Italy using molecular markers. Schneider A., Carra A., Akkak A., This P., Laucou V., Botta R. Vitis 40 (4), 197-203 (2001) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/e045859.pdf, B)Wein-plus Glossar [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.wein-plus.eu/de/Verdesse_3.0.4233.html, *Côtes et Vignes [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.cotes-et-vignes.fr/vigne-de-savoie/ampelographie/cepages-alpins/#n2.

Verdese

25. listopadu 2017 v 10:49 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Verdesa
Původ a rozšíření: Verdese je moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1996 v národním katalogu italských odrůd (cd. 337) a pěstovaná r. 2010 v regionu Lombardie na ploše 7 ha197. Najdeme ji v provinciích Como e Lecce, kde tvoří součást některých vín kategorie IGT197.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Odrůda Verdesse není identická s další italskou odrůdou názvu Verdiso, zrovna tak není identická s italskými odrůdami Pigato (Vermentino), Verdea, Perdea, Verdeca (Lagorthi) či s mnoha dalšími odrůdami, majícími v základu názvu slovo "verde" (v překladu "zelený", nejčastěji dle barvy hroznů)197.Co je ovšem velmi podstatné, nikde není uveden důkaz (ampelografická studie či analýza DNA), že by tato odrůda byla identická s francouzskou odrůdou podobného názvu Verdesse, pěstovanou vzácně v Savojsku, v départamentu Isère a sporadicky též v Itálii, v regionu Piemont, zde pod názvem Bian vert. Odrůdy Verdese a Verdesse (Bian vert) jsou i po morfologické stránce velmi odlišné.
Charakteristika odrůdy: (H) Letorosty rašící (10-30 cm): vrcholky jsou polootevřené až otevřené, středně silně pigmentované antokyany, středně silně vlnatě plstnaté, belavě zelené s růžovým nádechem na okraji. Letorosty kvetoucí: internodia a nodia jsou na obou stranách zelená s červenými pruhy, internodia lysá, nodia slabě plstnatá, pupeny jsou středně silně pigmentované antokyany, úponky jsou středně dlouhé, bi- nebo trifidní. Dospělé listy jsou středně velké, okrouhlé, třílaločnaté s mělkými až středně hlubokými výkroji či nečleněné, ploché, líc je středně zelený, hladký, lysý, rub je na ploše středně silně plstnatý a slabě štětinkatý, na žilnatině slabě plstnatý a velmi slabě štětinkatý, žilnatina je bez antokyanové pigmentace. Zoubky mají rovné strany a širokou bázi. Řapíkový výkroj je otevřený až široce otevřený, ve tvaru písmene U či UV, horní výkroje jsou naznačené či otevřené s oblým dnem. Řapík je slabě plstnatý, velmi slabě štětinkatý, krátký, kratší než středová žíla listu. Hrozny jsou středně velké, kompaktní, počet bobulí v hroznu je průměrný, stopky jsou krátké, středně lignifikované, bobule malé, mírně eliptické, uniformní, zelenožluté, na osluněném líčku se zlatavým nádechem, se silnou, průměrně ojíněnou slupkou s výrazným hilem, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou neutrální chuti s průměrně třemi středně velkými, hladkými semeny. Stopečky jsou krátké, obtížně oddělitelné. Odrůda dozrává pozdně, sklízí se od třetí dekády září do druhé dekády října. Cukernatost moštu je střední až vysoká, v průměru 18,4°Brix, acidita spíše nízká, 7-8 g/l. Růst je bujný, průměrná plodnost 1,2 hroznů na výhon. Výnosy této odrůdy jsou průměrné, okolo 10 t/ha. Preferuje smíšený řez na 8 oček na keř. Odrůda dobře odolává klimatickým výkyvům a parazitům, průměrně houbovým chorobám. Afinita k podnožím (420A, 3309) je dobrá. Hrozny poskytují bílá vína slámové barvy se zelenkavými odstíny, typově neutrální, suchá, s vyšším obsahem alkoholu a s aciditou 7-8 g/l. Odrůdová vína jsou vzácností, tvoří spíše součást různých cuvée, často s odrůdami Ryzlink rýnský a Sauvignon blanc. Literatura a internetové zdroje: 49, 163, 197, 202.

Verderevskij, D.D.

25. listopadu 2017 v 9:47 | Martin Šimek |  Významnější šlechtitelé révy a šlechtitelské stanice
Dmitrij Dmitrijevič Verderevskij (1904-1974) byl moldavský fytopatolog, který se od roku 1944 zabýval mj. také šlechtěním nových odrůd révy (toho roku se stal vedoucím Research and Practical Institute for Horticulture and Food Technologies, Department of Grapevine Genetic Resources and Breeding, Kišiněv). Stránky amerických šlechtitelů révy a katalog odrůd VIVC uvádějí dvanáct, povětšinou interspecifických, moštových a stolních odrůd tohoto šlechtitele. K jeho nejznámějším odrůdám patří například odrůdy Doina, Kodru, Muskat Onitskanskii, Onitskanskii belyi či Solnechnyi, tyto odrůdy byly vyšlechtěny na přelomu 60. a 70. let dvacátého století. Literatura a internetové zdroje: 156, 163, *Dmitrij Dmitrijevič Verderevskij. Archives of Phytopathology and Plant Protection, Volume 11, 1975 - Issue 3 [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/03235407509431171.

Verdello (Kanárské ostrovy)

25. listopadu 2017 v 9:44 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Původ a rozšíření: Veredello je moštová odrůda původu Vitis vinifera, pěstovaná dnes velmi vzácně ve Španělsku, na Kanárských ostrovech, kde je považována za jednu z prvních registrovaných odrůd. Tvoří doporučenou součást vín apelací DO Abona, El Hierro, La Palma, Tacoronte Acentejo, Valle de Güímar, Valle de La Orotava a Ycoden Daute Isora, pěstována je však pouze na ostrově La Palma (Fuencaliente, nalezen jeden keř, Mazo, nalezeno více keřů, pěstovaných pod názvem Verdello a několik, známých jako Verdello menudo, s mnohem menšími hrozny, ale geneticky identických. Dle ústního sdělení (vinař Julio Suárez Negrin) je potvrzeno pěstování této odrůdy v obci Anaga (Tenerife).
Historické zmínky: Co se týká (pravděpodobných) historických zmínek o této odrůdě z Kanárských ostrovů, J. Barrioso (1878) popisuje odrůdu "Verdal en España" z ostrovů La Palma a Lanzarote. Lopez a kolektiv (1990) uvádějí odrůdu "Berdello de Madeira" jako autochtonní bílou odrůdu z Kanárských ostrovů, která by podle nich případně mohla pocházet také z ostrova Madeira. J. Lezcano (1991) popisuje odrůdu s názvem "Verdelho de Madeira". J. Rodriguez (1991) pod názvem "Verdello del Hierro" uvádí odrůdu, kterou měl popsat již A. Diston (1829), pěstovaná je nepříliš hojně v obcích Taganana (Tenerife), Fuencaliente a Mazo (La Palma), považuje ji za identickou s odrůdou Godelho (Gouveio) z GalícieA.
Současný stav poznání: *Odrůda, pěstovaná pod názvem Verdello (též Verdello menudo) na Kanárských ostrovech (ostrov La Palma), nebyla po provedené analýze DNA identifikována s žádnou další španělskou odrůdou, i když je pravděpodobné, že na ostrově La Palma je pěstována též odrůda Verdelho branco (Verdelho da Madeira) a možné, že se zde vyskytuje i odrůda GouveioA, B. Analýza DNA odrůd Verdello a Verdello menudo (z ostrova La Palma) a odrůdy Verdello z ostrova La Gomera ukázala, že odrůdy z ostrova La Palma mají identický genetický profil, zatímco odrůda z ostrova La Gomera má odlišný genetický profil, ani jedna z těchto dvou odrůd nebyla identifikována s žádnou další španělskou odrůdou ze sbírek Banco de Germoplasma de Vid de El EncínA. V této práci jsou samostatně uvedeny odrůdy Verdello (Kanárské ostrovy) a Verdello (Itálie), i když ani jedna z nich nebyla roku 2017 samostatně uvedena v katalogu VIVC163. Odrůda Verdello (Kanárské ostrovy) byla v katalogu VIVC (patrně mylně, viz. výše) uvedena pouze v synonymice odrůdy Godelho (Gouveio), odrůda Verdello (Itálie) je uvedena v synonymice odrůdy Verdicchio bianco (viz. tato odrůda).
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Podobně jako mnoho dalších odrůd, majících v základu svého názvu slovo "verde", v překladu z italštiny, španělštiny i portugalštiny "zelený", se i název odrůdy Verdello z Kanárských ostrovů patrně vztahuje ke skutečnosti, že její hrozny mají dlouho zelenou, bělozelenou či nazelenalou barvu, a to mnohokrát i v okamžiku plné zralosti. Příbuzné pouze názvem jsou tak například italské odrůdy Verdello, Verdeca, Verdisio nebo Verduzzo. *Odrůdy Verdejo blanco ze španělského regionu Kastílie-León a Verdelho branco z Portugalska, z ostrova Madeira a z Kanárských ostrovů, nejsou s italskou odrůdou Verdello, s odrůdou Verdello z Kanárských ostrovů, ani navzájem identické ani přímo příbuzné, i když vykazují jistou morfologicku podobnostA, B, 163. Příbuzná není ani odrůda Gouveio, pěstovaná (až do počátku dvacátého století také pod názvem Verdelho) v portugalských subregionech Dão a Douro a v regionu Alentejo a pod názvem Godello v Galícii (zde i pod synonymem Verdello) a v regionu Kastílie-León. *Název Verdello duro Persico je synonymem odrůdy Verdicchio bianco. *Odrůda Verdello di Bracciano (Bracciano je městečko v italském regionu Lazio, asi 30 km severozápadně od Říma), nalezená na vinicích v italském regionu Lazio, je dle analýzy DNA z roku 2010 křížencem odrůd Nocchianello peloso a spiga di Granturco x Verdicchio blanco163.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Odrůda raší raně až středně pozdně, zaměká středně pozdně, má velmi krátký vegetační cyklus. Vrcholky letorostů jsou otevřené, bez pigmentace antokyany, silně plstnaté. První bazální list je bronzově žlutý, na rubu, na ploše středně silně plstnatý. Letorosty (v době květu) jsou polovzpřímené, internodia a nodia jsou ve střední třetině na ventrální i dorsální straně zelená s červenými pruhy, pupeny jsou bez pigmentace antokyany či velmi slabě pigmentované. Dospělé listy jsou malé, klínovité, pětilaločnaté se středně hlubokými výkroji (horní jsou otevřené, ve tvaru V, bez zoubku), na profilu ve tvaru V, líc je průměrně puchýřnatý, rub na ploše středně silně plstnatý, na žilnatině lysý či velmi slabě štětinkatý, zoubky mají konkávní a konvexní stranu, žilnatina je bez pigmentace antokyany, řapíkový výkroj je lyrovitý, otevřený, bez zoubku, bez ohraničení žilnatinou. Hrozny jsou válcovité, krátké, kompaktní, stopky krátké, bobule oválné, středně velké (18 x 15 mm), zelenožluté, s nezbarvenou, měkkou, velmi šťavnatou dužinou neutrální chuti, obsahující semena. Stopečka je obtížně oddělitelná. Jednoleté réví je tmavě hnědé, rýhované. Růst je slabší. Plodnost bazálních oček je vysoká, vyhovuje krátký řez, odrůda nicméně poskytuje nízké výnosy a je velmi citlivá vůči oidiu.
Literatura a internetové zdroje: 163, A)Vitis Canarias. Base de datos de variedades de vid de Canarias [online, 2017-05-02]. Dostupné z: http://www.vitiscanarias.com/muestras.aspx, B)Identificación de variedades de vid admitidas en denominaciones de origen de las Islas Canarias. Rodríguez-Torres, I. et al. (2011) [online, 2017-05-02]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0%2011%202643.pdf?PHPSESSID=837400a8afdcaca7144f45c6791e8ac1.

Verdello (Itálie)

24. listopadu 2017 v 12:02 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Breval, Gouveio (mylně), Verdelho Branco (mylně), Verdetto (in Bruni, 1962)
Původ a rozšíření: Verdello je moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1971 v národním katalogu italských odrůd (cd. 253, roku 2014 byly v Itálii registrovány dva klony této odrůdy) a pěstovaná převážně v italském regionu Umbrie (provincie Perugia a Terni), okrajově též v Toskánsku (provincie Grosseto, okolí měst Pitigliano, Sorano a Sovana) a v regionu Latium. Tvoří součást vín DOC Bianco di Pitigliano, Orvieto, Torgiano bianco, Colli del Trasimeno a mnoha vín kategorie IGT197. V Itálii se roku 2010 pěstovala na ploše 287 ha197, 200. Původ této odrůdy není znám. Několik hektarů odrůdy Verdello má být pěstováno také na SicíliiA (i když ampelograf Burton Anderson tvrdí, že zde pěstovaná odrůda není identická s odr. Verdello)E. Velmi vzácně má být odrůda Verdello pěstována také v Jihoafrické republice163. Názor, že je pod názvem Brevalpěstována i na španělském ostrově Lanzarotte není příliš pravděpodobný, i když je to v literatuře uváděno (zrovna tak je ovšem název Breval uveden v synonymice odrůd Beba, Verdelho branco či Gouveio, jejichž výskyt by zde byl pravděpodobnější). Odrůda Verdello je poprvé s jistotou z Itálie zmíněna až roku 1962 (ampelograf Bruni), všechny předchozí zmínky se patrně týkají jiných odrůd s podobnými názvy197, některé jiné zdroje ale uvádějí, že tato odrůda byla již roku 1949 prezentována na výstavě v Perugii49, 59, A, popřípadě že tuto odrůdu zmínili ve svých studiích již ampelografové di Tonicello (1894) a Malon (1909) jako typickou odrůdu italské oblasti Orvieto59, A.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Nové genetické výzkumy (Crespan, 2012)F, A upozorňují na genetickou identicitu odrůd Verdicchio bianco, Verdello a Verduschia, mezi kterými existují pouze malé rozdíly na úrovni biotypů. V souladu s národním katalogem italských odrůd jsou zde tyto tři odrůdy prozatím uváděny samostatně. *Odrůdy Verdejo blanco ze španělského regionu Kastílie-León a Verdelho branco z Portugalska, z ostrova Madeira a z Kanárských ostrovů, nejsou s italskou odrůdou Verdello ani navzájem identické ani přímo příbuzné163, 198, B, C, G, H, i když vykazují jistou morfologicku podobnost. Příbuzná této odrůdě není ani odrůda Gouveio, pěstovaná (až do počátku 20. století též pod názvem Verdelho) v portugalských subregionech Dão a Douro a v regionu Alentejo a pod názvem Godello ve španělské Galícii (zde též pod synonymem Verdello) a v regionu Kastílie-León. Jako u mnoha dalších odrůd, majících v základu názvu slovo "verde", v překladu z italštiny, španělštiny i portugalštiny "zelený", byl důvodem tohoto pojmenování fakt, že hrozny mají dlouho zelenou, bělozelenou či nazelenalou barvu, a to mnohokrát i v okamžiku plné zralosti. Příbuzné pouze názvem jsou i další italské odrůdy Verdeca, Verdisio a Verduzzo. *Název Verdello duro Persico je synonymem odrůdy Verdicchio bianco. *Odrůda Verdello di Bracciano (Bracciano je městečko v italském regionu Lazio, asi 30 km severozápadně od Říma), nalezená na vinicích v italském regionu Lazio, je dle analýzy DNA z roku 2010 křížencem odrůd Nocchianello peloso a spiga di Granturco x Verdicchio blancoD. *Odrůda, pěstovaná pod názvem Verdello (Verdello peludo) na Kanárských ostrovech nebyla i po provedené analýze DNA identifikována s žádnou další španělskou odrůdou, i když je pravděpodobné, že na ostrově La Palma je pěstována též odrůda Verdelho branco (Verdelho da Madeira) a možné, že se zde vyskytuje i odrůda GouveioI, J.
Charakteristika odrůdy a vína: (H)Letorosty rašící(10-30 cm): vrcholky polootevřené až otevřené, bez pigmentace antokyany, silně vlnatě plstnaté, bílé se zelenými okraji, osa ohnutá (více než 90°), apikální listy (1-3) se žlábkem uprostřed, silně plstnaté, slabě pigmentované antokyany, bělavě zelené, bazální listy ploché či miskovitě prohnuté, průměrně plstnaté, bez štětinek, zelené. Letorosty kvetoucí: polovzpřímené, internodia i nodia až k šestému nodiu oboustraně zelená s červenými pruhy, dále zelená, slabě štětinkatá, úponky krátké, trifidní, pupeny slabě pigmentované antokyany, vrcholky polootevřené, bez pigmentace antokyany, silně vlnatě plstnaté, bělavě zelené, osa ohnutá, apikální listy se žlábkem uprostřed, silně plstnaté, bez pigmentace antokyany, bělavě zelené se slabými odstíny bronzové, bazální listy ploché. Dospělé listy jsou středně velké, okrouhlé, pětilaločnaté se středně hlubokými výkroji, horní výkroje jsou mírně překryté až úzce otevřené, s oblým dnem, dolní otevřené, řapíkový výkroj je zcela překrytý až překrytý s průsvitem, s oblým dnem. Listy jsou zprohýbané či zvlněné, uprostřed se žlábkem, líc listu je středně zelený, slabě puchýřnatý, matný, lysý, rub světle zelený, na ploše středně silně plstnatý, bez štětinek, na žilnatině slabě plstnatý, bez štětinek, žilnatina listu je takřka bez antokyanové pigmentace, málo výrazná. Zoubky na okraji mají konkávní a konvexní stranu, jsou málo výrazné, se širokou bází, nepravidelné. Řapík listu je takřka lysý, dlouhý, o něco delší, než středová žíla listu, středně silný, kanálek na průřezu málo zjevný. Podzimní barva listů žlutá. Letorosty jsou kruhového průřezu s naznačenými hranami, lysé, zelené. Jednoleté réví kruhového průřezu, rýhované, tmavě hnědé, jednotné barvy, bez ojínění, lenticely přítomné, pupeny kuželovité, málo nápadné, internodia dlouhá (12-15 cm), tenká (do 8 mm). Kmen je středně silný. První květenství je na 3-4 uzlu, počet květenství na výhon, 1,1-2, délka květenství střední (10-15 cm). Hrozny jsou středně velké (200 g), krátce pyramidální, okřídlené, velmi kompaktní, počet bobulí je průměrný, stopka velmi krátká (do 3 cm), silná, průměrně lignifikovaná, bobule středně velká (17-24 mm, 2 g), uniformní, okrouhlá, žlutá, se silnou a pevnou, průměrně ojíněnou slupkou se zřetelným hilem, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou neutrální chuti. Stopečky jsou krátké (4-8 mm), zelené, snadno oddělitelné. Semena jsou dvě v bobuli, hruškovitá s velký zobáčkem. Odrůda raší, kvete a zaměká sředně pozdně, dozrává pozdně, sklízí se počátkem října. Růst je středně bujný, výnosy průměrné (až 12 t/ha) a konstantní, cukernatost moštu průměrná (cca 18 %), acidita vyšší (až 9 g/l). Plodnost feminel je slabá. Odrůda je citlivá vůči oidiu, hnilobě hroznů a botritidě, méně vůči peronospoře a obalečům. Nesnáší sucho, vyhovují jí spíše svěží, vlhčí půdy, špatně snáší klimatické výkyvy. Afinita k podnožím Kober 5BB a 420A je dobrá, nevyhovuje Rupestris du Lot (sprchá). Odrůdová vína mají sice dobrou strukturu, jsou svěží, ale typově neutrální a chybí jim osobitost, charakter a harmonie. V aroma se objevují ovocité tóny a mandlová hořčinka. Tvoří proto většinou součást různých bílých kupáží, často s odr. Grechetto bianco a s odrůdami skupiny Trebbiano.
Literatura a internetové zdroje: 42, 49, 57, 163, 166, 197, 200, 202, A)Verdello - CRA-VIC [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://vic.entecra.it/sites/default/files/23_Verdello.pdf, B)Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, C)The Portuguese *Vitis vinifera* L. germplasm: Genetic relations between wild and cultivated vines. Cunha, J. et al. Ciencia e Tecnica Vitivinicola 25 (1) 25-37 (2010) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.scielo.oces.mctes.pt/pdf/ctv/v25n1/v25n1a04, D)The SSR-based molecular profile of 1005 grapevine (Vitis vinifera L.) accessions uncovers new synonymy and parentages, and reveals a large admixture amongst varieties of different geographic origin. Cipriani, G. et al. Theoretical and Applied Genetics, 121(8) 1569-1585 (2010) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://profs.sci.univr.it/~pezzotti/publications/cipriani2010.pdf, E)Wein-plus Glossar. [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.wein-plus.eu/en/Verdello_3.0.2546.html, F)"Verdello", "Verdicchio" and "Verduschia": an example of integrated multidisciplinary study to clarify grapevine cultivar identity. Crespan, M. et al. Advances in Horticultural Science 26 (2) 92-99 (2012) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.torrossa.it/resources/an/2627940, G)Caracterização dos biótipos 'Gouveio' e 'Verdelho'. Eiras-Dias, J.E. et al. 2008 [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.academia-vinhaevinho.com/ckfinder/userfiles/files/pt 2009 06 03c15.pdf, H)O encepamento do arquipélago dos Açores. Eiras-Dias, J.E. et al. Cienca Téc. Vitiv. 21 (2) 99-112 (2006) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.scielo.oces.mctes.pt/pdf/ctv/v21n2/v21n2a04.pdf, I)Identificación de variedades de vid admitidas en denominaciones de origen de las Islas Canarias. Rodríguez-Torres, I. et al. (2011) [online, 2017-04-28]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0%2011%202643.pdf?PHPSESSID=837400a8afdcaca7144f45c6791e8ac1, J)Vitis Canarias. Base de datos de variedades de vid de Canarias [online, 2017-04-28]. Dostupné z: http://www.vitiscanarias.com/muestras.aspx, *Vino. OK.it. Verdello [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.vinook.it/uva-e-vitigni/vitigni-bianchi/verdello.asp.

Verdelho branco

24. listopadu 2017 v 11:57 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Вердельо (Rusko, Ukrajina), Breval, Gouveio (Douro, mylně), Madeira (Austrálie-New South Wales), Verdello (mylně), Verdelho (Francie, Porugalsko), Verdelho Branco dos Acores, Verdelho Branco de Madère, Verdelho da Madeira (Francie, cd. 316, no. 2467), Verdelho de Madére, Verdelho do Dão (in Truel), Verdello no Peluda Finca Natero
Původ a rozšíření: Verdelho branco je autochtonní moštová odrůda původu Vitis vinifera, pěstovaná na ostrově Madeira a naAzorských ostrovech, roku 2010 odhadem na ploše 20 ha198. V kontinentálním Portugalsku není v současnosti pěstována198. Před kalamitou révokaza koncem 19. století byla odrůda vysazena na 2/3 vinic ostrova Madeira, dnes je zde pěstována ve vyšších polohách podél severního pobřeží ostrova. Odrůda je vysoce ceněná, je zapsána v národním katalogu portugalských odrůdA, tvoří povolenou součást vín DOP Dão, Ribatejo, Madeira, IGP Pico, Biscoito, Graciosa a dále součást některých regionálních vín ostrova Madeira a Azorských ostrovů84, 198. V Austrálii byla tato odrůda roku 2001 vysazena na ploše 1.524 ha, především v oblastech New South Wales (863 ha), Jižní Austrálie (289 ha) a Západní Austrálie (253 ha). Dále ji najdeme na jižním pobřeží Krymu, v Jihoafrické republice, v Bulharsku, v Kalifornii a velmi vzácně ve Francii (r. 2011 na 0,2 ha, patří zde k registrovaným odrůdám, r. 2014 byly registrovány dva klony)30. Je na místě dodat, že údaje o osazených plochách a vůbec o pěstování odrůd Verdelho branco a Gouveio, uváděné v různých zdrojích, nemusí být vždy přesné vzhledem k jejich častým záměnám200 (dále též viz. odr. Gouveio). Zrovna tak nejsou pravdivé údaje o pěstování odrůdy Verdelho branco v Itálii, vztahují se totiž k odrůdě Verdello, která není s odrůdou Verdelho branco identická198, 163, B, E, G. O odrůdě Verdelho branco se soudí, že se na ostrov Madeira dostala ze Sicílie (případně z Kréty)198 v 15. století, za krále Afonsa V., s františkánskými mnichy (podrobněji napříkladE, zde je též vysvětleno, proč nelze usuzovat dle podoby názvu Verdelho s názvy Verdello, Verdecchio, popř. Verdejo, že sem byla introdukována jedna z těchto odrůd), odtud se dále rozšířila na Azorské a Kanárské ostrovy a také do západní Francie, do oblasti Anjou v údolí Loiry. Do Austrálie, do státu New South Wales, byla dovezena až roku 1825 (1824)E, odtud se rozšířila do Jižní Austrálie (pěstují ji zde Joseph Gilbert v Barossa Valley, John Reynell v McLaren Vale a Frank Potts v Langhorne Creek) a do Západní Austrálie (Swan Valley, Ging Gin, Margaret River)4. Na jižní pobřeží Krymu se dostala v 80. letech 19. století, odtud se dále šířila do Zakavkazska a Střední Asie100. Co se týká historických zmínek o této odrůdě, Fernandez (1531), Lobo (1790), Gyrão (1822) a mnozí další (Meneses, 1897: 819-823) pod názvem Verdelho z regionu Douro a Dão popisují odrůdu Gouveio, také Truel (1984) o této odrůdě říká, že je odlišná od odrůdy, pěstované na ostrově Madeira198, E.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: *Pod názvem Verdelho byla až do počátku 20. století v portugalských subregionech Dão a Douro a v regionu Alentejo pěstována odrůda Gouveio, geneticky identická s odrůdou Godello ze španělské Galície a z regionu Kastílie-León. Tyto dvě odrůdy mají stejné rodiče s další, velmi hojně v regionu Kastílie-León pěstovanou odrůdou Verdejo blanco163, 199, C, jsou tedy kříženci odrůd Savagnin blanc x Castellana blanca199, aleodrůda Verdejo blanco zcela jistě není jejich sesterskou odrůdou (nepochází přímo ze stejného křížení), jak je někdy udáváno a není ani geneticky identickáE. *Odrůda Verdello (Umbrie-Itálie), není s odrůdou Verdelho branco geneticky identická a není ani přímo příbuzná163, 198, B, C, E, G, pravdou ovšem je, že obě odrůdy vykazují jistou morfologicku podobnost, totéž platí i o dalších španělských odrůdách Verdejo de Salamanca (ta již není komerčně využívána a je křížencem odrůd Hebén x Listán prieto)F a Verdejo Serrano (Perepinhao Portalegre)C, 163. *V národním katalogu portugalských odrůd je zapsána ještě odrůda Verdelho roxo, mutace odrůdy Verdelho branco, která je vzácně pěstována v regionu Trás-os Montes201 a odrůda Verdelho tinto, pěstovaná nepříliš hojně na severu Portugalska, v subregionech Minho a Lima regionu Trás-os Montes26, tato odrůda není s oběma výše uvedenými odrůdami přímo příbuzná163, 198, D. *Katalog odrůd VIVC dále samostatně uvádí odrůdu Verdelho tinto femelle s gynoidním typem květenství a také odrůdu Verdelho feijão, obě by měly pocházet ze subregionů Minho a Douro regionu Trás-os Montes26, jejich příbuznost s dalšími odrůdami skupiny odrůd Verdelho nebyla prokázána163. *Odrůda Verdello di Bracciano (Bracciano je městečko v italském regionu Lazio, asi 30 km severozápadně od Říma), nalezená na vinicích v italském regionu Lazio, je dle analýzy DNA z roku 2010 křížencem odrůd Nocchianello peloso a spiga di Granturco x Verdicchio blancoH. *Odrůda, pěstovaná pod názvem Verdello (Verdello peludo) na Kanárských ostrovech nebyla i po provedené analýze DNA identifikována s žádnou další španělskou odrůdou, i když je pravděpodobné, že na ostrově La Palma je pěstována též odrůda Verdelho branco (Verdelho da Madeira) a možné, že se zde vyskytuje i odrůda GouveioI, J.
Charakteristika odrůdy: (H) Vrcholky letorostů jsou otevřené, slabě až středně silně vlnatě plstnaté, středně silně pigmentované antokyany, apikální listy světle zelené, slabě plstnaté, slabě pigmentované antokyany, bazální mají bronzový nádech a na rubu jsou lysé. Nodia a internodia jsou na obou stranách červeně pruhovaná, pupeny slabě pigmentované antokyany, úponky středně dlouhé. Dospělé listy jsou středně velké, okrouhlé až ledvinovité, na obrysu nepravidelné, jsou hrubé, nečleněné či třílaločnaté s mělkými výkroji, vzácněji pětilaločnaté se středně hlubokými, otevřenými horními výkroji s ostrým dnem (vždy jsou méně výrazně členěné, než listy odrůdy Verdejo blanco). Líc listu je matný, průměrně puchýřnatý, u řapíku zvlněný, rub slabě plstnatý, řapíkový výkroj je úzce otevřený až mírně překrytý, s ostrým, někdy i s oblým dnem.Zoubky na okraji listu jsou málo až středně výrazné,s konvexními stranami,žilnatina listu je slabě až průměrně pigmentovaná antokyany. Řapík je načervenalý. Jednoleté réví je žlutohnědé až tmavě hnědé, na nodiích načervenalé, internodia jsou velmi nepravidelné délky. Hrozny jsoumalé ažstředně velké (8-17 x 6-7 cm, 90-110, ale až 340 g), válcovitě kuželovité, někdy rozvětvené či s křidélky, poměrně kompaktní až volnější, stopka dlouhá až středně dlouhá, nafialovělé barvy, bobule malé až středně velké (14-15 x 13-14 mm, 0,7-1,5 g), mírně oválné až oválné, živě zelené až žlutavé, při úplném dozrání až zlatožluté barvy s jantarově hnědými skvrnami na osluněném líčku, slabě až průměrně bělavě ojíněné, se středně silnou, pevnou, po otěru průsvitnou slupkou, se šťavnatou, nezbarvenou, pevnější dužinou neutrální, příjemné, sladké chuti s v průměru 1,3-1,5 (1-3) menšími semeny v dužině. Stopečky bobulí jsou dlouhé, obtížně oddělitelné. Růst je středně bujný až bujnější, letorosty polovzpřímené, plodnost je vysoká (08-1,3 hroznů na výhon, na plodonosný 2, plodonosných je 75 % výhonů), výnosy jsou nižší až průměrné (3-4 t/ha, australské klony až 8-15 t/ha), pravidelné, réví dobře vyzrává. Odrůda má poměrně krátký vegetační cyklus, raší středně pozdně, čtyři dny po Chasselas, šest dnů po Fernão Pires, kvete středně pozdně, čtyři dny po FP, zaměká raně, dva dny po FP a dozrává raně až středně pozdně, 10-14 dnů po Chasselas, 14 dnů před FP. Bývá ohrožována pozdními jarními mrazy, citlivá je vůči oidiu, méně vůči botrytidě, poměrně dobře odolává peronospoře, dobře snáší delší deštivé počasí. Zimním mrazům odolává podprůměrně (-19 až -22°С). Netrpí sprcháváním a hráškovatěním bobulí. Používán je krátký až střední řez. Preferuje hluboké, vlhčí půdy, přizpůsobí se kontinentálnímu i přímořskému klima, dobře snáší teplé až horké klima. Cukernatost moštu je střední až vyšší, v průměru 21,3%, ale také až 30%, acidita dostatečná, 8 g/l, mošt nemá sklon k oxidaci, stejně jako výsledná vína. Hrozny dobře snáší dopravu a transport.
Charakteristika vína: Díky své intenzivní slámově žluté barvě vína a vysokému obsahu kyselin a taninů je tato odrůda určena v Portugalsku zejména k výrobě oxidovaných vín typu madeira a portské. Je ovšem třeba říci, že dnes už se termínem "madeira" označuje odrůdové víno z odr. Verdelho branco zřídka, daleko spíše se setkáme s polosuchými víny typu madeira vyrobenými z odrůd Sercial a/nebo Boal branco. V Austrálii a Francii slouží hrozny k výrobě plných, svěžích, harmonických odrůdových vín, často s vysokým obsahem alkoholu (14 % obj. a více), s delikátním aroma citrusových plodů, tropického ovoce, anýzu, zázvoru, medu a pražených lískových ořechů, doplněného tóny florálními či buketem tabáku. Zdá se, že právě v Austrálii našla tato odrůda svůj nejvhodnější terroir, zdejší vína mají střední potenciál zrání.
Literatura a internetové zdroje: 4,26, 28, 30, 35, 78, 80, 83, 84, 88, 100, 120, 163, 166, 176, 188, 198, 199, 200, 202, A)Catálogo Nacional de Variedades 3/2012. Diário da República, 2.ª série - N.º 48 - 7 de março de 2012. [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://dre.pt/pdf2sdip/2012/03/048000000/0842808432.pdf, B)Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, C)The Portuguese *Vitis vinifera* L. germplasm: Genetic relations between wild and cultivated vines. Cunha, J. et al. Ciencia e Tecnica Vitivinicola 25 (1) 25-37 (2010) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.scielo.oces.mctes.pt/pdf/ctv/v25n1/v25n1a04, D)Microsatellite Database of Grapevine (Vitis vinifera L.) Cultivars used for Wine Production in Portugal. M.M. Veloso, M.C. Almandanim, M. Baleiras-Couto, H.S. Pereira, L.C. Carneiro, P. Fevereiro, J. Eiras-Dias. Ciência Téc. Vitiv. 25 (2) 53-61. 2010 [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.scielo.oces.mctes.pt/pdf/ctv/v25n2/v25n2a02.pdf, E)Caracterização dos biótipos 'Gouveio' e 'Verdelho'. Eiras-Dias, J.E. et al. 2008 [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.academia-vinhaevinho.com/ckfinder/userfiles/files/pt 2009 06 03c15.pdf, F)Pedigree analysis of the Spanish grapevine cultivar 'Hebén'. Zinelabidine, L.H. et al. Vitis 54 (Special Issue), 81-86 (2015) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://pub.jki.bund.de/index.php/VITIS/article/viewFile/4983/4773, G)O encepamento do arquipélago dos Açores. Eiras-Dias, J.E. et al. Cienca Téc. Vitiv. 21 (2) 99-112 (2006) [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.scielo.oces.mctes.pt/pdf/ctv/v21n2/v21n2a04.pdf, H)The SSR-based molecular profile of 1005 grapevine (Vitis vinifera L.) accessions uncovers new synonymy and parentages, and reveals a large admixture amongst varieties of different geographic origin. Cipriani, G. et al. Theoret. and Applied Genetics, 121(8) 1569-1585 (2010) [online]. Dostup. z: http://link.springer.com/content/pdf/10.1007/s00122-010-1411-9.pdf, I)Vitis Canarias. Base de datos de variedades de vid de Canarias [online, 2016-06-18]. Dostupné z: http://www.vitiscanarias.com/muestras.aspx, J)Identificación de variedades de vid admitidas en denominaciones de origen de las Islas Canarias. Rodríguez-Torres, I. et al. (2011) [online, 2016-06-18]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0%2011%202643.pdf?PHPSESSID=837400a8afdcaca7144f45c6791e8ac1, *Discrimination of Portuguese grapevines based on microsatellite markers. M.S. Lopes, M. Rodrigues dos Santos, J.E. Eiras Dias, D. Mendonça, A. da Câmara Machado. Journal of Biotechnology 127, 34-44, 2006. [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.researchgate.net/profile/Maria_Lopes18/publication/230886635_Discrimination_of_Portuguese_grapevines_based_on_microsatellite_markers/links/0912f505c53aa948b5000000.pdf, *The use of microsatellites for germplasm management in a Portuguese grapevine collection. M.S. Lopes, K.M. Sefc, E. Eiras Dias, H. Steinkellner, M. Laimer da Câmara Machado, A. da Câmara Machado. Theor Appl Genet (1999) 99:733-739 [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://www.researchgate.net/publication/225035436_Reconstruction_of_a_grapevine_pedigree_by_microsatellite_analysis/file/9fcfd4fbdf87970617.pdf /, *)Лазаревский М.А. Сорта винограда. Москва: Государственное издательство сельскохозяйственной литературы, 1959, с.428. In: Виноделие как искусство. ИП Злыгостев Алексей Сергеевич 2001-2011. [online, 2017-02-23]. Dostupné z: http://wine.historic.ru/books/item/f00/s00/z0000028/st216.shtml.

Verdelet

24. listopadu 2017 v 11:55 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Верделет, Зейбель 9110, Белый ранний (vše Rusko), Seibel 9110 (Francie, cd. 5515), Verdelet Blanc, Verdelette (Kanada), White Early, White Sky
Původ a rozšíření: Verdelet je interspecifická, moštová a stolní odrůda, kříženec odrůd Plantet (Seibel 5455) x Seibel 4938A z dílny francouzského soukromého šlechtitele Alberta Seibela (1844-1936), vyšlechtěný kolem roku 1920 (region Rhône-Alpes, departement Ardèche). Odrůda nese geny Vitis vinifera (50 %), Vitis labrusca (9,4 %), Vitis rupestris (25,8 %), Vitis lincecumii (2,3 %), Vitis berlandieri (12,5 %)158. Ve Francii (roku 2010 na ploše 1 ha)200 a v Německu se na velmi malých plochách pěstuje jako stolní odrůda, v USA (Arkansas, New York-Finger Lakes AVA) a v Kanadě (Ontario, Britská Kolumbie, roku 1991 na 4,86 ha) většinou jako odrůda moštová. Největší vysazené plochy této odrůdy (roku 1981 asi 350 ha) se nacházejí v Jižní Koreji, pěstována je také v Japonsku.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Vrcholky letorostů jsou vzpřímené, bíle vlnatě plstnaté, mladé listy jsou světle žlutozelené, pavučinovitě ochmýřené. Dospělé listy jsou středně velké, třílaločnaté s mělkými výkroji, okraj listu je ostře zoubkovaný, zoubky mají úzkou bázi, řapíkový výkroj je otevřený, lyrovitý. Hrozny jsou středně velké (17,9 x 12,9 cm, 297 g), válcovité s křidélky, volnější až středně kompaktní, stopka v průměru 3,1 cm dlouhá, bobule jsou středně velké (18,1 x 15,1 mm, 2,5 g), mírně oválné až obvejčité, s průsvitnou slupkou bělavé, bělavě zelené až žlutozelené, při úplném dozrání na osluněném líčku až zlatožluté barvy, se šťavnatou a masitou, nezbarvenou, pružnou dužinou příjemné, neutrální až jemně hybridní, ovocné chuti, která obsahuje semena. Růst je středně bujný, odrůda raší středně pozdně, kvete 173-178 den v roce, dozrává raně až středně pozdně, 5-6 dnů po Chasselas, takže je schopná dozrát i v okrajových vinařských polohách. Výnosy poskytuje vysoké, je náchylná k peronospoře a k erinóze, ostatním houbovým chorobám poměrně dobře odolává. Mrazům odolává nadprůměrně (-23 až -26°C). Průměrná cukernatost moštu je 16°Brix. Použití růstového hormonu giberelinu způsobuje bezsemennost a urychluje zrání hroznů této odrůdy. Hrozny poskytují vína spíše neutrálního typu, svěží a ovocitá, s aroma hrušek, zralých jablek, grapefruitu a broskví.
Literatura a internetové zdroje: 26, 28, 100, 120, 145, 156, 158, 163, 176, 200, 202, A)Development of sequence-characterized amplified region markers for the identification of grapevine cultivars. Cho, K.H. et al. HortScience 50 (12) 1744-1750 (2015) [online, 2014-12-22]. Dostupné z: http://hortsci.ashspublications.org/content/50/12/1744.short.

Verdejo blanco

24. listopadu 2017 v 11:51 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Boto de Gall, Botón de Gallo Blanco (Asturie, Oviedo, Kastílie-León, Segovia, Valladolid, Zamora), Cepa de Madrigal, Chepa de Madrigal, Gouvelo, Verdal del Pais, Verdecho, Verdeja, V. Blanca, Verdejo, Verdejo Blanco (Francie, cd. 1407, no. 2714), Verdejo Palido, Verdelho (mylně)
Původ a rozšíření: Verdejo blanco je moštová odrůda původu Vitis vinifera, nazývaná někdy též královnou bílých vín apelace DO Rueda a řazená ve Španělsku mezi ušlechtilé odrůdy. Pravděpodobně se do Španělska dostala ze severu Afriky, Lorenzo (1978) předpokládá, že dále doputovala s Mozáraby (španělští křesťané, žijící na území, ovládaném muslimy) v 11. století, po jejich vyhnání z města La Algaida u přístavu Cádiz po bitvě u Toleda, až do Ruedy198. V regionu Kastilílie-León, v oblasti Rueda, začala být pěstována za vlády Alfonsa VI124. V 16. století ji prokazatelně pěstovali cisterciáčtí mniši v Medina del Campo, roku 1755 ji zmiňují Livoy a Sprünglin198. Nakonec zdomácněla právě v regionu Kastilílie-León, v oblasti Rueda jižně od Valladolidu a v provinciích Segovia a Ávila. Velmi oblíbená byla v 17. století, také nástup moderních, reduktivních technologií přispěl k jejímu dalšímu šíření na vinicích Dnes je v apelaci DO Rueda touto odrůdou osazena polovina plochy vinic, v regionu Kastílie-León dále tvoří součást vín apelací DO Cigales, Toro, Benavente a La Ribera del Cea, doporučenou odrůdou je také v regionu Extremadura (součást vín DO Cañamero), k autorizovaným odrůdám patří v regionech Andaluzie, Kantábrie, Kastílie-La Mancha, Kanárské ostrovy, Navarra, País Vasco, La Rioja a Valencia, kde tvoří součást vín DOCa Rioja a DO Almansa, Campo de Borja, La Mancha, Manchuela, Méntrida, Mondéjar, Ribera del Guadiana, Tierra de León, Tierra del Vino de Zamora, Uclés, Valdepeñas a Valencia198. Ve Španělsku byla tato odrůda roku 2010 vysazena na 16.578 ha200 (dle jiného údaje roku 2007 na cca 11.000 ha)198, je zde registrováno sedm klonů198. Mimo Španělsko je odrůda pěstována nehojně například v Austrálii (Trentham Estate Winery, Murray county, New South Wales) nebo v Kalifornii. Dle výsledků analýzy DNA, provedené ve Francii roku 2012, je odr. Verdejo blanco, uvedená v katalogu INRA Montpellier26 pod č. 1407, křížencem odrůd Savagnin blanc (č. 257) x Castellana blanca (č. 3797)199. Název odrůdy je, tak jako u mnoha dalších odrůd, odvozen od barvy bobulí, která je žlutozelená a má někdy až modrozelený nádech. Základem je španělské slovo "verde", v překladu "zelený", tvar "verdejo" by se snad dal přeložit jako "zelenkavý" či "nazelenalý". Existuje také názor, je že název odrůdy odvozen od španělského slova "verdugo", které mimo jiné znamená též "zelený výhonek", myšleno letorostA, B.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Odrůda Gouveio, pěstovaná (až do počátku 20. století pod názvem Verdelho) v portugalských subregionech Dão a Douro a v regionu Alentejo a pod názvem Godello ve španělské Galícii a v regionu Kastílie-León, pochází ze stejných rodičů, jako odrůda Verdejo blanco163, 199, C, zcela jistě ovšem není sesterskou odrůdou (nepochází přímo ze stejného křížení), jak je někdy udávánoA a není ani geneticky identickáD. To vše za předpokladu, že genetické analýze byl podroben materiál, pocházející z odrůd, uvedených v katalogu VIVC pod názvy Gouveio a Verdejo, což je sice pravděpodobné, vzhledem k častým záměnám obou odrůd však nikoli jisté. Odrůdy Verdello (Umbrie-Itálie) a Verdelho branco (Madeira-Portugalsko) nejsou s odr. Verdejo blanco identické ani přímo příbuzné, pravdou ovšem je, že odrůdy Verdejo blanco a Verdelho branco vykazují jistou podobnost, totéž platí ostatně i o odrůdách Verdejo de Salamanca (ta dnes již patrně není komerčně využívána, je křížencem odrůd Hebén x Listán prieto)E a Verdejo Serrano (Perepinhao Portalegre)C, 163. Dle analýzy DNA, provedené roku 2003 v Madridu, měla být odrůda Verdejo blanco identická též s odrůdou Planta fina, pěstovanou též ve Španělsku (DO Valencia a DO Alicante)151, nicméně genetické profily těchto odrůd jsou rozdílnéA, 30, 163, 198 a katalog odrůd VIVC roku 2014 již uvádí obě odrůdy samostatně163. Je třeba zohlednit fakt, že pod názvy Planta fina či Alicante branco jsou v Portugalsku i Španělsku často (mylně) pěstovány i jiné odrůdy (a pod těmito názvy bývají uloženy v různých sbírkách jako genofond)199, takže při analýzách DNA může dojít k omylu. Odrůdy, pěstované ve Španělsku pod synonymy Verdejo negro a Verdejo tinto (Molar, resp. Trousseau noir) nejsou odrůdě Verdejo blanco přímo příbuzné. Odrůda Verdejo Colorado (Arribes del Duero-Zamora, DO Arribes) není odrůdě Verdejo blanco přímo příbuznáC, není ani geneticky identická s odrůdou Pedral, jak je někdy mylně uváděnoA.
Charakteristika odrůdy: (H) Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, středně silně až silně vlnatě plstnaté, středně silně pigmentované antokyany, s karmínovými okraji. Apikální listy jsou středně silně pigmentované antokyany, zelené s bronzovými skvrnami, na rubu slabě plstnaté. Letorosty jsou na ventrální straně zelené, na dorsální někdy červeně pruhované, lysé až velmi slabě plstnaté, pupeny bez pigmentace antokyany či slabě pigmentované. Dospělé listy jsou malé až středně velké, okrouhlé až pentagonální, mělce nebo středně hluboce tří- až pětilaločnaté, méně často nečleněné (vždy výrazněji členěné, než listy odr. Verdelho branco), horní výkroje jsou úzce otevřené až mírně překryté, se zaostřeným dnem, dolní otevřené s oblým dnem, řapíkový výkroj je otevřený, ve tvaru U či UV až lyrovitý. List je plochý až mírně zprohýbaný, líc je slabě puchýřnatý, rub je lysý až velmi slabě plstnatý, zoubky jsou středně výrazné, se středně širokou až úzkou bází, s rovnými stranami (s rovnou a konvexní stranou). Žilnatina listu je slabě pigmentovaná antokyany. Řapík je takřka lysý, načervenalý. Hrozny jsou malé či středně velké, krátce kuželovité, středně kompaktní, stopky krátké až velmi krátké, bobule malé až středně velké, uniformní, kulaté či mírně oválné, zelenožluté, se středně silnou slupkou, s nezbarvenou, velmi šťavnatou dužinou neutrální chuti s 3-4 poměrně velkými semeny, často prosvítajícími slupkou. Stopečky bobulí jsou obtížně oddělitelné. Růst je středně bujný, letorosty vzpřímené až polovzpřímené. Jednoleté réví je žlutohnědé až hnědé, rýhované, internodia jsou středně dlouhá. Odrůda raší, kvete, zaměká i dozrává raně až středně pozdně. Preferuje střední až dlouhý řez. Výnosy jsou průměrné nebo nižší, poměrně pravidelné. Odrůda je citlivá na pozdní jarní mrazy, houbovým chorobám a škůdcům odolává podprůměrně, podléhá zejména hnilobě hroznů, botrytidě nebo oidiu, nebývá naopak příliš napadána ptáky. Preferuje kamenité, méně úrodné, sušší půdy, ale přizpůsobí se i půdám úrodnějším, vyhovuje jí sušší, kontinentální, nepříliš teplé klima. Jako podnožové odrůdy se nedoporučují podnože Paulsen 1103 a většinou ani SO4.
Charakteristika vína: Dříve sloužily hrozny k výrobě fortifikovaných, oxidativních vín typu sherry, dnes se z nich vyrábějí jemně aromatická vína světle žlutozelené barvy s ocelovým reflexem, s nižším až průměrným obsahem alkoholu, ale s vysokým obsahem glycerolu, se svěží kyselinkou, extraktivní, plná a tělnatá, s příjemnou hořčinkou v dochuti. V buketu a aroma objevíme ovocité tóny citrusových plodů, provázené vůní bílých květů, čerstvě posečené trávy, sena, vavřínu a anýzu, někdy i exotické ovoce a minerální tóny. Po dvou až třech letech zrání v láhvi se ve vínech rozvinou lískooříškově-krémové tóny. Jsou určená k pití právě do tří let po nalahvování. Při vinifikaci je nutno používat moderní, reduktivní technologii, neboť mošt má sklon k oxidaci, hrozny se z téhož důvodu také často sklízejí v noci. Známějším výrobcem kvalitních odrůdových vín je firma Marqués de Riscal. Odrůda Verdejo blanco se často zpracovává společně s hrozny odrůd Palomino fino, Viura (Macabeo) a někdy též Sauvignon blanc k výrobě suchých, svěžích cuvée, někdy slouží k výrobě šumivých vín či dezertních sladkých vín žluté až jantarové barvy, vyráběných tradičním systémem "vinos de solera", ale také k přípravě vín, zrajících v dubových sudech.
Literatura a internetové zdroje: 26, 30, 53, 120, 122, 123, 124, 126, 127, 131, 163, 168, 176, 181, 189, 197, 198, 199, 200, A)Wein-plus Glossar [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.wein-plus.eu/de/Verdejo_3.0.2845.html, B)Weingalerie Wöhrle. Weißwein Rebsorten [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.weingalerie-woehrle.de/rebsorten/weiwein-rebsorten/index.html, C)Prospection and identification of grapevine varieties cultivated in north Portugal and northwest Spain. Martin, J.P. et al. Viti 50 (1), 29-33 (2011) [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0 11 794.pdf, D)Caracterização dos biótipos 'Gouveio' e 'Verdelho'. Eiras-Dias, J.E. et al. 2008 [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.academia-vinhaevinho.com/ckfinder/userfiles/files/pt 2009 06 03c15.pdf, E)Pedigree analysis of the Spanish grapevine cultivar 'Hebén'. Zinelabidine, L.H. et al. Vitis 54 (Special Issue), 81-86 (2015) [online, 2016-03-13]. Dostupné z: http://pub.jki.bund.de/index.php/VITIS/article/viewFile/4983/4773, *Chloroplast microsatellite polymorphisms in Vitis species. Arroyo-García, R. et al. Genome 45 (6) 1142-1149 (2002) [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.researchgate.net/publication/10973761_Chloroplast_microsatellite_polymorphisms_in_Vitis_species, *Molecular Characterization of Grapevine Rootstocks Maintained in Germplasm Collections. De Andrés, M.T. et al. American Journal of Enology and Viticulture 58 (1) 75-86 (2007) [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.researchgate.net/profile/Jose_Antonio_Cabezas/publication/239526341_Molecular_Characterization_of_Grapevine_Rootstocks_Maintained_in_Germplasm_Collections/links/02e7e51cd7c3ac6044000000.pdf, *Recovery, identification and relationships by microsatellite analysis of ancient grapevine cultivars from Castilla-La Mancha: the largest wine groving region in the world. Mena, A. et al. Genetic Resources and Crop Evolution 61 (3) 625-637 (2014) [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://static-content.springer.com/esm/art:10.1007/s10722-013-0064-3/MediaObjects/10722_2013_64_MOESM1_ESM.pdf, *Genetic structure, origins, and relationships of grapevine cultivars from the Castilian Plateau of Spain. Santana, C.J. et al. American Journal of Enology and Viticulture 61 (2) 214-224 (2010) [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://sostenible.palencia.uva.es/system/files/publicaciones/Santana. AJEV 2010.pdf.

Verdealbara

23. listopadu 2017 v 11:40 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Albara, Ortlieber (mylně, 1877, Istituto Agrario di San Michele), Uva da Donna, Valderbara (mylně, = Maor), Verde Albana del Bassanese, Verdealbara (Francie, cd. 3325), Verderbara (VIVC)
Původ a rozšíření: Verdealbara je autochtonní, pozdní, moštová a stolní odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 2007 v národním katalogu italských odrůd (cd. 401) a tvořící povolenou součást vín IGT Delle Venezie, Vallagarina a Vigneti delle Dolomiti197. Je velmi vzácně pěstovaná v Itálii, v regionu Trentino-Alto Adige, v okolí obce Avio v oblasti Trentino, na východním břehu jezera Lago di Garda. V minulosti byla sporadicky pěstována také v dolní části údolí Vallagarina a Valsugana, ještě dnes ji vzácně objevíme i na vinicích v bočních údolích Valle dell'Adige, například v údolích Vallarsa a Valle di Terragnolo. Z italských ampelografů tuto odrůdu poprvé zmiňuje Acerbi (1825), v kolekci odrůd Istitutu Agrario di San Michele je přítomna od roku 1877 pod názvem OrtlieberC.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Katalog odrůd VIVC uvádí samostatně odrůdy s názvy Erbamat (syn. m.j. Verdealbara), Verderbara (syn. Uva da Donna) a Valderbara (tento název je mj. synonymem samostatně uvedené odrůdy Maor)163. Italské zdroje, pokud vůbec tyto odrůdy zmiňují současně, uvádějí samostatně odrůdy Maor, Erbamat a Verdealbara197, C, D. Odrůda Verdealbara má být (soudě dle katalogu VIVC) na základě výsledků analýzy DNA, identická s odrůdou ErbamatA, B, 163, nehojně pěstovanou v Itálii, v regionu Lombardie, v provincii Brescia, na západním břehu jezera Lago di Garda, odkud je uváděná již v 16. století, poprvé ji odtud popisuje A. Gallo (Le venti giornate della vera agricoltura, 1550), dále Grattarolo (1587), Solito (1897) atd. (dále viz. tato odrůda). Zmiňovaná analýza DNA však doposud (roku 2017) nebyla zveřejněna a národní katalog italských odrůd obě odrůdy téhož roku uvádí samostatně, bez jakékoli vysvětlující poznámky197. Pokud srovnáme samostatně publikované analýzy DNA odrůd Erbamat163, MaorDa VerdealbaraC, vyplývá z nich, že jde o tři geneticky odlišné odrůdy, které byly některými zdroji (snad pro zčásti se překrývající synonymiku, snad také v důsledku již výše uvedené, nepublikované analýzy DNA) mylně interpretované jako identické. U odrůd Maor a Valderbara nebyla (ještě roku 2017) provedena srovnávací studie (u odrůdy Maor ani analýza DNA), jejich identicitu nicméně považuji za pravděpodobnou. Název odrůdy Verdealbara je odvozen z italského výrazu "verde", v překladu "zelený", slovo "alba" v názvu znamená v překladu "svítání" a vztahuje se ke zvláštnímu barevnému odstínu, který hrozny nabývají za rozbřesku, při svítání, po příchodu prvních paprsků slunceC (podobně, jako u odrůdy Erbaluce z regionu Piemont)38. Od nazelenalé barvy bobulí, je odvozen i název odr. Erbamat, "erba" znamená v italštině "tráva".
Charakteristika odrůdy a vína197: (H) Letorosty rašící (10-30 cm): vrcholky jsou otevřené, zelené, takřka bez antokyanové pigmentace, středně silně vlnatě plstnaté, takřka bez štětinek. Letorosty kvetoucí: mladé listy jsou zelené, bronzově skvrnité, bez antokyanové pigmentace, na ploše jsou silně vlnatě plstnaté, takřka bez štětinek, na žilnatině středně silně plstnaté, slabě štětinkaté. Letorosty jsou zelené (na ventrální straně zelené s červenými pruhy, na dorsální červené)C, polovzpřímené, takřka lysé, pupeny jsou zelené, takřka bez pigmentace antokyany. Úponky jsou střední délky. Dospělé listy jsou středně velké, klínovité (pětiúhelníkové)C, uprostřed se žlábkem (ve tvaru V), pětilaločnaté se středně hlubokými, otevřenými výkroji, horní mají oblé a dolní ostré dno, na líci jsou listy středně zelené, slabě puchýřnaté, u řapíku zvlněné, lysé, na rubu, na ploše silně plstnaté a středně silně štětinkaté, na žilnatině středně silně plstnaté a slabě štětinkaté, řapíkový výkroj je otevřený s oblým dnem, někdy ohraničený žilnatinou, zoubkování na okraji listu je ostré, středně výrazné, s rovnými stranami a s úzkou bází. Žilnatina listu je takřka bez pigmentace antokyany. Řapík listu je takřka lysý, červený, středně dlouhý, stejně dlouhý, jako středová žíla listu. Podzimní barva listů je žlutá. Jednoleté réví je eliptického průřezu, rýhované, červenohnědé barvy. Hrozny jsou středně velké až velké (132-625 g, prům. 352 g), válcovité (kuželovité s křidélky)C, kompaktní, stopky střední délky, slabě lignifikované, bobule středně velké (2,6 g), okrouhlé, jednotné, zelenožluté barvy, středně silně ojíněné, se středně silnou slupkou s nezřetelným hilem, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou neutrální chuti, obsahující semena. Stopečky jsou krátké, obtížně oddělitelné. Odrůda raší raně, kvete raně až středně pozdně, zaměká středně pozdně a dozrává pozdně, má tedy dlouhý vegetační cyklus. První hrozen je na čtvrtém nodiu, počet hroznů na výhon je 1,22-1,25. Růst je bujný, výnosy jsou poměrně stabilní, 13,8 t/ha, 2,95 kg na keř. Průměrná cukernatost moštu je střední, 19,33°Babo při vysoké aciditě 11,28 g/l. Odrůda dobře odolává klimatickým výkyvům, mrazu a parazitům, vykazuje dobrou odolnost vůči oidiu a peronospoře, průměrně odolává plísni šedé, netrpí praskáním bobulí. Preferuje kopcovitý terén na půdách průměrné plodnosti, ale velmi dobře se přizpůsobuje i chudším půdám. Afinita k podnožím je dobrá. Hrozny jsou vhodné k výrobě vín, určených k pití jako mladá a k výrobě pozdních sběrů. Odrůdová vína jsou ovocitá s aroma citrusů, jemně kořenitá (tymián), s florálními a vegetálními tóny, velmi svěží, středně plná, s dobrou strukturou. Hrozny jsou vhodné i k výrobě vín dezertních a tvoří ceněnou složku cuvée bílých vín.
Literatura a internetové zdroje: 26, 38, 45, 176, 197, 199, 200, 202, A)Wein-plus Glossar. [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.wein-plus.eu/de/Erbamat_3.0.17508.html, B)Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, C)Antichi vitigni del Trentino. Verdelalbara [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://vivaistitrentini.it/antichi/Verdealbara.pdf, D)Antichi vitigni del Trentino. Maor [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://vivaistitrentini.it/antichi/Maor.pdf.

Verdea

23. listopadu 2017 v 11:35 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Βαρδέα (Řecko),Bergo,Colombana, Colombana Bianca (Toskánsko, Ligurie), C. del Piccioli, C. di Peccioli (Toskánsko), Colombano (Francie, JAR), Dorée d´Italia (Francie), Dorée d´Italie, Gambo Rosso, Paradisa (Itálie), P. di Bologne, Paradisiotto, Paradizia, S. Colombano (Toskánsko), San Colombana, San Colombano, Sancolombana, Vardea (Řecko, Lefkáda), Verdea (Francie, cd. 1258), Verdea di Montalto, Verdecana (Ligurie), Verdicchio Giallo
Původ a rozšíření: Verdea je středně pozdní až pozdní, moštová a stolní odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná od roku 1970 v národním katalogu italských odrůd (cd. 251, roku 2014 byl v Itálii registrován jeden klon) a tvořící zde součást mnoha vín kategorie IGT197. Dnes je vysazena především na vinicích v provincii Milán (okolí města San Colombano al Lambro), v regionu Lombardie, ale najdeme ji též v regionu Emilia-Romagna (především provincie Piacenza) a v toskánské provincii Pisa (soudí se, že pochází právě z tohoto regionu)57. Roku 2010 byla v Itálii pěstována na ploše na 83 ha197, 200. Odrůda je velmi starobylá, poprvé je z Toskánska písemně zmíněna již roku 1303 (Pietro de' Crescenzi), dále o ni píše Franco Sacchetti (1390), ten ji popisuje pod synonymním názvem San Colombana z regionu Emilia-Romagna, koncem 16. století ji zmiňuje Giovanni Soderini a roku 1685 Francesco Redi57, A, B. Podrobný soupis autorů, kteří o této odrůdě referují a kompletní synonymika odrůdy viz.B. Odrůda Verdea je identická s odrůdou, pěstovanou pod názvem Vardea v Řecku, na ostrově Lefkáda a patrně i na některých dalších ostrovech v Jónském moři163, 103, 105. Příbuzenské vztahy odrůdy Verdea k odrůdě Verdea noir, jejíž výskyt je udáván z Itálie163, 199, nejsou zatím známé.
Možné záměny: S odrůdou Verdea byly zatím ztotožněny následující odrůdy (biotypy) z regionu Emilia-Romagna: odrůda, pěstovaná pod názvem Cellino v lokalitě Predappio alta (provincie Forli-Cesena), odrůda pěstovaná pod názvem Angela romagnola z kolekce roku 1975 (Tebano di Faenza, provincie Ravenna), a odrůda, pěstovaná pod názvem Uva della Madonna v oblasti RomagnaB. Lze předpokládat, žeodrůda Verdea má více biotypů, které jsou přítomny také v jiných částech regionu Emilia-Romagna (či v jiných regionech) pod různými názvyB. Odrůda Verdea není blíže příbuzná s odrůdou Verdiso z provincie Treviso regionu Veneto, s odr. Verdise (Colli Euganei, provincie Padova, Veneto), s odr. Verdicchio z centrální Itálie ani s odrůdou Verdeca z provincie Tarantino (Apulie), která je někdy též mylně nazývána Verdea (Del Gaudio, Nico, 1958)197. Všechny tyto odrůdy (a mnohé další) mají společný pouze název, který vychází z italského výrazu "verde", v překladu "zelený". Synonymum San Colombano napovídá, že dle tradice ji v Itálii rozšířil tento irský světec. Hrozny odrůdy Verdea jsou podobné hroznům odr. Ansonica, obě odrůdy lze snadno odlišit rubem listu, který je u odrůdy Ansonica lysý, zatímco u odrůdy Verdea plstnatý. Pod názvem "Verdea" je na řeckém ostrově Zakynthos, jednom z Jónských ostrovů, vyráběno cuvée vín. Také zde je jeho název odvozen od italského slova "verde," tentokrát ve významu "zelené" tedy "mladé" "svěží" (obdoba portugalského "Vinho Verde"). Víno je prokazatelně vyráběno od počátku 19. století, je ale možné, že jeho výroba má delší tradici, možná spjatou s obdobím ovládnutí tohoto ostrova Benátčany. Cuvée je vyráběno z mnoha odrůd, nejčastějšími jsou Skiadopoulo, Pavlos, Robola či Goustolidi. Tradiční Verdea má vysoký obsah alkoholu, je suchá, zraje v dubových sudech, které jí propůjčují tóny sherry. Moderní Verdea má jantarově žlutou barvu, je ovocitá, svěží, pikantní. Od roku 1992 nese označení tradičních vín (PGI)105.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Letorosty rašící (10-20 cm): vrcholky jsou středně velké, otevřené, vlnatě plstnaté, bělavé s živě červenofialovými okraji, apikální listy (1-3) jsou žlábkovitě prohnuté až postupně ploché, na líci arachnoidální, žlutobronzové se zelenou žilnatinou, na rubu vlnatě plstnaté, bělavé, bazální listy jsou ploché, tří- až pětilaločnaté s hlubokými výkroji, řapíkový výkroj je široce otevřený, líc je arachnoidální, jasně žlutý s bronzovým tónem a s červeným okrajem, rub bělavě zelený, plstnatý, červenofialově skvrnitý. Osa letorostu je velmi zakřivená. Letorosty kvetoucí: vrcholky jsou středně velké, žlutavě zelené s bronzově vínovým nádechem, apikální listy ploché, na líci plstnaté, žlutavě zelené s bronzovým nádechem, na rubu vlnatě plstnaté, bělavé, bazální listy ploché, na líci jsou arachnoidální, zelené, na rubu plstnaté, osa je ohnutá, zelená, na nodiích vínově červeně žíhaná, arachnoidální. Letorosty mají krátká internodia kruhového průřezu s mírně naznačenými hranami, jsou arachnoidální, zelené, vínově červeně žíhané, více na dorsální straně. Květenství je 13-14 cm dlouhé, zřetelně pyramidální. Dospělé listy jsou středně velké (15,8 x 14,5 cm), pětiúhelníkové, tři- až pětilaločnaté, s mělkými až středně hlubokými výkroji, řapíkový výkroj je úzce otevřený až mírně překrytý, s ostrým dnem, líc je lysý, jasně zelený, mírně puchýřnatý, rub je vlnatě plstnatý, bělavě zelený, žilnatina je u řapíku na obou stranách pigmentovaná antokyany. List je často s mírným žlábkem uprostřed (ve tvaru V), zoubky na okraji jsou poměrně výrazné, nepravidelné, ve dvou sériích, s konkávními stranami a středně širokou bází. Řapík je krátký (průměr 7,4 cm), středně silný, drsný, vínově červené barvy, kanálek na průřezu je málo zřetelný. Podzimní zbarvení listů je nažloutlé. Hrozny jsou středně velké, kuželovité až pyramidální, spíše krátké, ale silné, s 1-2 křidélky, poměrně kompaktní, stopka je viditelná, slabě lignifikovaná, bobule jsou středně velké, okrouhlé až mírně oválné, stejnoměrné, hilum je zřetelné, slupka silnější a pevná, málo ojíněná, žlutozelená, opalizující, dužina nezbarvená, šťavnatá a trochu masitá, příjemné, sladké, neutrální chuti. Stopečky jsou středně dlouhé, středně obtížně oddělitelné. Semena jsou 2-3 v bobuli, velká, hruškovitého tvaru, s tenkým zobáčkem. Jednoleté réví je středně dlouhé až kratší, poměrně robustní, lysé, téměř kruhového průřezu, mírně zploštělé na jedné straně, lehce žebrované na povrchu, uzly jsou trochu zploštělé, internodia krátká, rovnoměrně hnědé barvy, pupeny jsou kuželovité, zaoblené. Kmen je slabý. Odrůda raší, kvete a zaměká středně pozdně, dozrává spíše pozdně, od konce září do poloviny října. Listoví vydrží dlouho na keři. Růst je bujný, výnosy pravidelné, bohaté. První hrozen je na čtvrtém nodiu, průměrný počet hroznů na výhon je 1-2. Plodnost feminel je slabá. Odrůda preferuje dlouhý řez, velmi dobře odolává hnilobě hroznů a botrytidě, hrozny vydrží dlouho na keři, dobře odolává i jiným houbovým chorobám, hůře snáší sucho. V Itálii poskytuje tato odrůda vína neutrálního typu s vyšším obsahem alkoholu, tvořící často základ různých kupáží bílých vín s odrůdou Trebbiano Toscano a s odrůdami rodiny Malvasia. Často jsou hrozny přímo konzumovány, popřípadě slouží k produkci hrozinek či slámových vín (vína typu "passito"), hrozny se totiž velmi dobře suší. Z Lefkady známe vína světlejší barvy, v aroma se může objevit vyzrálá grepová kůra, lipový květ a typická přímořská směs vůně borovic, eukalyptu a mořské salinity. Víno je svěží, střední acidity, v chuti je výraznější hořčinka.
Literatura a internetové zdroje: 26, 46, 47, 49, 57, 58, 103, 105, 107, 163, 166, 168, 176, 197, 199, 200, 202, A)Wein-plus Glossar [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.wein-plus.eu/de/Riesliner_3.0.6865.html, B)Agrobiodiversità e cultura rurale. Regione Emilia Romagna. Vite. Vitigno Verdea [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://agricoltura.regione.emilia-romagna.it/agrobiodiversita/doc/agribiodiversita-vegetale/vite, *Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2, *Identification of grape cultivars from Liguria (north-western Italy). Torello Marinoni D., Raimondi S., Ruffa P., Lacombe T., Schneider A. Vitis 48 (4), 175-183 (2009) [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/w0%2009%2016.pdf, *Genetic diversity of a Brazilian wine grape germplasm collection based on morphoagronomic traits. Souza Leao P.C. de et al. Revista Brasileira de Fruticultura 32 (4) 1164-1172 (2010) [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.scielo.br/pdf/rbf/v32n4/aop14310.pdf, *Genetic Structuring and Parentage Analysis for Evolutionary Studies in Grapevine: Kin Group and Origin of the Cultivar Sangiovese Revealed. M. di Vecchi Staraz et al. J. AMER. SOC. HORT. SCI. 132(4):514-524 (2007) [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://journal.ashspublications.org/content/132/4/514.full.pdf, *Pedigrees of fifty Table-Grape Cultivars. Vargas, A.M. et al. American Journal of Enology and Viticulture 60 (4), 525-532 Supplement S. 1-4 (2009) [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://ajevonline.org/content/60/4/525.short, *VIC.ENTECRA.IT - Unità di Ricerca per la Viticoltura, Arezzo [online, 2017-02-22]. Dostupné z: http://vic.entecra.it/.

Vékonyhéjú

23. listopadu 2017 v 11:29 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Boros, Boros Fodor, Duennschaelige, Dünnschalige, Erdelyben, Erdelyi Szölö, Feher Dinka, Fehér Boros, Fehér Muskotaly, Fodorboros, Gyengehejú, Hochweiss, Juhfark (mylně), Lelt Szölö, Matolai, Nyarhajú, Polyhos, Rosza Szölö, Roszas Rouge, Szaszszölö, Szekelyszölö, Tumidula, Vekony Heju, Vekonyheju Zoeldfeher, Vékonyhéju (Francie, cd. 2620), Vinasze, Weisssteinschiller, Zelenec, Zelenika, Zöld Boros, Zöld Fehér, Zöld Szölö, Zöldfehér, Zöldszölö
Původ a rozšíření: Vékonyhéjú je starobylá, autochtonní, středně pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, pocházející z Karpatské kotliny, snad z území dnešního Maďarska, kde je dnes vzácně pěstovaná. V minulosti byla na území Maďarska poměrně hojně rozšířená. Podle výsledků analýzy DNA z roku 2012 je spontánním křížencem odrůd Blank Blauer (Vulpea) x Gouais blanc (Heunisch weiss)163, 199. Název odrůdy se objevuje též v synonymice dalších maďarských odrůd Juhfark a Izsáki sárfehér, tyto odrůdy ale nejsou geneticky identickéA, B, 68. Název všech těchto odrůd je odvozen od tenké slupky jejich bobulí ("vékony héj", znamená maďarsky doslovně "tenká slupka"). Některá synonyma odrůdy se vztahují k proměnlivé barvě bobulí či k předpokládanému místu původu odrůdy: Erdelyben či Erdelyi Szölö (sedmihradské či transylvánské hrozny), Rosza Szölö či Roszas Rouge (růžové hrozny), Zelenec, Zelenika, Zöld Boros, Zöld Fehér či Zöld Szölö (zelené hrozny).
Charakteristika odrůdy: (H) Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, středně silně vlnatě plstnaté, bez pigmentace antokyany. Růst je bujnější, letorosty polovzpřímené. Internodia jsou na obou stranách zelená. Apikální listy jsou světle zelené, první bazální list je zelenožlutý, na rubu slabě plstnatý. Dospělé listy jsou středně velké, nestejnoměrně pětilaločnaté se středně hlubokými až mělkými výkroji, někdy se zoubkem, pentagonální, na profilu ve tvaru V a vlnatě zprohýbané, na líci velmi slabě vrásčité a slabě puchýřnaté, na rubu, na ploše velmi slabě plstnaté, na žilnatině slabě štětinkaté, řapíkový výkroj je úzce otevřený, lyrovitý až uzavřený s překrytými cípy a malým průsvitem, bez zoubku a bez ohraničení žilnatinou. Žilnatina listu je bez pigmentace antokyany. Zoubky mají obě strany konvexní a širokou bázi. Řapík je narůžovělý. Hrozny jsou středně velké, středně kompaktní až volnější, válcovité, bez křidélek, stopky krátké, bobule jsou okrouhlé až mírně oválné, malé, žlutozelené, na osluněných líčkách až zelenkavě růžové barvy, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou neutrální až jemně aromatické chuti, obsahující semena. Plodnost bazálních pupenů je velmi vysoká. Odrůda raší raně, zaměká a dozrává středně pozdně. Výnosy poskytuje vysoké.
Literatura a internetové zdroje: 26,66, 68, 176, 199, 202, A)Microsatellite fingerprinting of grapevine (Vitis vinifera L.) varieties of the Carpathian Basin. G. Halaszi, A. Veres, P. Kozma, E. Kiss, A. Balogh, Z. Galli, A. Szöke, S. Hoffmann a L. Heszky. Vitis 44 (4), 173-180 (2005) [online, 2017-02-20]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/e051828.pdf, B)Identification of grapevine cultivars using microsatellite-based DNA barcodes. Galbács, Z. et al. Vitis 48 (1) 17-24 (2009) [online, 2017-02-20]. Dostupné z: http://mkk.szie.hu/dep/genetika/pdf/Vitis.pdf.

Vega

23. listopadu 2017 v 11:25 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Incrocio Dalmasso 2/26, I.D. 2-26
Původ a rozšíření: Vega je raná až středně pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, kříženec odrůd Furmint x Malvasia Istriana (1937, Giovanni Dalmasso, Istituto Sperimentale per la Viticoltura, Conegliano, Itálie). Odrůda je od roku 1977 zapsána v národním katalogu italských odrůd (cd. 296), roku 2010 byla v Itálii pěstována na ploše 35 ha197, většinou na severu Itálie, v regionech Veneto, Lombardie a Piemont (provincie Torino).
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Letorosty rašící (10-30 cm): vrcholky zcela otevřené, bez pigmentace až středně silně pigmentované antokyany, slabě vlnatě plstnaté, zelené, osa je zakřivená, apikální listy (1-3) jsou miskovitě prohnuté či uprostřed se žlábkem (ve tvaru V), slabě plstnaté, silně štětinkaté, zelené, středně silně pigmentované antokyany, bazální ploché, velmi slabě plstnaté, silně štětinkaté, slabě pigmentované antokyany, bronzové až zelené, bronzově skvrnité. Letorosty kvetoucí: letorosty polovzpřímené, hladké, kruhového průřezu, méně často eliptického, internodia na dorsální straně červená, na ventrální zelená s červenými pruhy, uzly oboustraně červené, internodia středně silně, uzly silně štětinkaté, pupeny jsou silně pigmentované antokyany, úponky jsou velmi krátké, většinou trifidní, někdy bifidní. Mladé listy (1-6) jsou zelené s bronzovými skvrnami, slabě pigmentované antokyany, na rubu, na ploše i žilnatině silně štětinkaté, vrcholky jsou otevřené, na okrajích pigmentované antokyany, silně vlnatě plstnaté, takřka bez štětinek, bělavě zelené, osa letorostu je zakřivená. Dospělé listy jsou menší až středně velké (15 x 14,7 cm), pentagonální až okrouhlé, tří- až pětilaločnaté se středně hlubokými až mělčími výkroji bez zoubku, uprostřed se žlábkem (ve tvaru V) nebo zkroucené, líc je středně zelený, bez vrásek, slabě puchýřnatý, lysý, matný, rub světle zelený, na ploše slabě plstnatý až lysý, na žilnatině středně silně štětinkatý, žilnatina listu je na líci téměř bez pigmentace antokyany až slabě pigmentovaná, zoubky na okraji mají úzkou bázi a obě strany rovné nebo konvexní, jsou nepravidelné, výrazné. Řapíkový výkroj je uzavřený, lyrovitý s průsvitem, někdy je úzce otevřený, bez ohraničení žilnatinou, někdy se zoubkem na okraji, horní výkroje jsou uzavřené, s oblým až zaostřeným dnem, dolní jsou otevřené. Řapík je slabě štětinkatý, krátký, kratší než středová žíla listu, v průměru 8,1 cm dlouhý, středně silný, s málo patrným kanálkem na průřezu. Podzimní barva listů je žlutá. Jednoleté réví je kruhového průřezu, hladké, jednotně červenohnědé, bez ojínění, lenticely chybí, internodia dlouhá (12-15 mm), robustní, slabě rozvětvená, lysá, nodia méně výrazná, pupeny kuželovité, méně nápadné. Kmen je robustní. Květenství je na 3-4 uzlu, počet 1,1-2 na výhon, středně dlouhé (10-15 cm). Hrozny jsou malé až středně velké, válcovité či kuželovité, někdy s 1-2 křidélky, kompaktní až středně kompaktní, počet bobulí je nízký, stopka je krátká (do 3 cm), silná, částečně lignifikovaná, bobule menší až středně velké (10-17 mm), jednotné, okrouhlé až obvejčité, zelenožluté, slabě ojíněné, se středně silnou slupkou, hilum je výrazné, dužina pevnější, nezbarvená, šťavnatá, neutrální chuti. Stopečka je střední délky (8-12 mm), snadno oddělitelná, zelená. Semena jsou průměrně dvě v bobuli, krátká, hladká, hruškovitá s velkým zobáčkem. Odrůda raší, kvete a zaměká středně pozdně, dozrává raně. Růst je středně bujný, výnosy velmi nízké až nízké. Průměrná cukernatost moštu 21 %, acidita do 9 g/l. Plodnost feminel je slabá. Odolnost vůči klimatickým výkyvům, houbovým chorobám a škůdcům je průměrná, afinita k podnožím dobrá. Hrozny poskytují vína světle slámové barvy, neutrálního typu, jemně aromatická, téměř suchá, s vyšším obsahem oxidu uhličitého.
Literatura a internetové zdroje: 46, 50,58,163, 166, 176, 197, 200, 202, *Vega. Pecile M., Zavaglia C., Ciardi A. CRA, 2014 [online, 2017-02-20]. Dostupné z: http://catalogoviti.politicheagricole.it/report.php?cod=296&tab=descrizione_oiv.

Vasarga belaya

22. listopadu 2017 v 11:36 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Васарга белая, Васарга сафет, Ак васарга, Бигаче (Rusko, Ukrajina), Ag Vasarga, Ağ Vasarqa (Azerbajdžán), Ak Vasarga, Basarga, Basarga Safet, Bidiche, Bigiche, Bigitche, Ishai Pyashi, Vasarga, Vasarga Belaia, Vasarga Bielaia (Francie, cd. 126), Vasarga Safed, Vasarga Safet, Vasarga White, Vassapga, Vassarga, Vassarga Belaia, Vassarga Belaya, Vassarga Blanc, Vaszarga Bjelaja (Maďarsko), Wasagra Weiss (Rakousko)
Původ a rozšíření: Vasarga belaya je raná až středně pozdní, starobylá, moštová a stolní odrůda původu Vitis vinifera, pocházející ze střední Asie100, patrně z Uzbekistánu163. Pěstována je zde především v Bucharské a Samarkandské oblasti, často ve smíšených výsadbách, mimo Uzbekistán ji na menších plochách najdeme ještě v Tadžikistánu, Kyrgizstánu, Turkmenistánu, Kazachstánu a také v Ázerbajdžánu. Ve stejném areálu je pěstována také odrůda s názvem Vasarga chernaya, obě odrůdy ovšem nejsou geneticky identické199.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Dospělé listy jsou středně velké, pětilaločnaté se středně hlubokými výkroji, se širokým, tupým a zaokrouhleným centrálním lalokem, miskovitě prohnuté a zvlněné, na líci tmavě zelené, hladké a mírně lesklé, často v centrální části silně puchýřnaté, na rubu takřka lysé, pouze na spodních listech řídce štětinkaté. Horní výkroje jsou uzavřené s oválným až vejčitým průsvitem až úzce otevřené, lyrovité s oblým dnem, někdy se zoubkem, dolní otevřené, lyrovité, řapíkový výkroj je úzce otevřený až uzavřený, lyrovitý s oválným průsvitem, nezřídka s ostrým, úzkým zoubkem na dně. Zoubky na koncích laloků jsou široce trojúhelníkové, krajové zoubky jsou málo výrazné, velmi ostré, často s mírně konvexními stranami. Hrozny jsou středně velké až velké (15-25 cm, 250-300 g a více), válcovité až válcovitě kuželovité, často s 2-3 křidélky či s dobře vyvinutým raménkem, středně kompaktní až volnější, bobule jsou středně velké až větší, okrouhlé až zploštělé (připomínající višeň) či obvejčité (na vrcholku bobule jsou potom často dvě protínající se drážky), asymetrické, světle zelené, v úplné zralosti až jantarově žluté, se středně silnou, pevnou, průsvitnou, silně ojíněnou slupkou, se pevnější, chruplavou, nezbarvenou dužinou sladké, neutrální chuti o cukernatosti do 25% při aciditě 3,5-6 g/l. Dužina obsahuje semena. Odrůda dozrává v Samarkandu v první polovině září, v Taškentu koncem srpna. Růst je středně bujný až bujnější, réví dobře vyzrává, výnosy jsou velmi vysoké. Odolnost vůči mrazu je nízká (-15 až -18°C), vůči oidiu a suchu průměrná, vůči ostatním houbovým chorobám mírně podprůměrná, odrůda silně trpí obaleči a má sklon ke sprchávání. Bobule mají sklon při vlhčím počasí v době zrání praskat. Hrozny se používají k výrobě běžných, lehčích stolních vín, k přímé spotřebě v čerstvém stavu a také k produkci rozinek, dobře snášejí transport.
Literatura a internetové zdroje: 26, 100, 163, 176, 199, 202, *Azərbaycanın aborigen və introduksiya olunmuş üzüm sortları. T.M.Pənahov, V.S.Səlimov. Bakı, «MBM-R», 2008, 256 səh. [online, 2017-02-19]. Dostupné z: www.anl.az/el/p/pt_aa&ions.pdf, *Виноделие как искусство. З.А. Сергеевич[online, 2017-02-19]. Dostupné z: http://wine.historic.ru/books/item/f00/s00/z0000028/st216.shtml, *Лазаревский М.А. Сорта винограда. Москва: Государственное издательство сельскохозяйственной литературы, 1959, с.428. In: Виноделие как искусство. ИП Злыгостев Алексей Сергеевич 2001-2011 [online, 2017-02-19]. Dostupné z: http://wine.historic.ru/books/item/f00/s00/z0000028/st216.shtml.

Van der Laan

22. listopadu 2017 v 11:31 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Ван дер Лаан, Ранний Лаана, Каталонский желтый. Оверна (Rusko, Ukrajina), Alikante Weisse, Argentin Blanc, Fruehe Lahntraube, Fruehe Von Der Lahn, Frueher Von Der Lahn, Fryue Fon Der Lan, Fryue Lantraube, Grand Vert, Haertig (Švýcarsko), Katalonskii Zheltyi, Laan Hatif, Laan Szoeloe, Lahn Szoeloe, Lahntraube, Lahntraube Fruehe, Lahntraube Fruehe Weisse, Lantraube, Laantraube (Bulharsko), Lahntraube (collection Oberlin, Francie, cd. 3012), Mère avec ses Enfants, Overna (Rusko, Bulharsko), Raisin De Van Der Laan, Rannii Iz Lana, Rannii Laana, Rannii Laani, Scotch Whiste Cluster, Van Der Laan Feher, Van Der Laan Hatif, Van Der Laan Traube, Vert Doux, Von Der Lahn Traube, Vroege van der Laan (Nizozemsko), Weisser Alikante, Witte van der Laan (Nizozemsko)
Původ a rozšíření: Van der Laan je raná až středně pozdní, moštová a stolní odrůda původu Vitis vinifera, kříženec neznámých odrůd. Sazenice odrůdy byla získána od nizozemského soukromého šlechtitele jménem Adrien Van der Laan, odrůdu jako první popsal Hermann Knoop (1777)B, poté se poměrně hojně objevuje v ampelografické literatuře, roku 1837 ji popisuje B. Koelges, dále 1855 (F.X. Trummer), 1858 (J.S. Kecht) a později mnozí další163. Dlouho se soudilo, že pochází z NěmeckaB. Odrůda je dnes pěstována spíše malopěstiteli v okrajových vinařských polohách, například v Nizozemsku, v Anglii a v Belgii. Zpočátku byla odrůda zaměňována s odr. Diamanttraube a také s odr. Portugalské bílé, rozlišovací znaky odrůd uvádějí Viala a VermorelB, typově je podobná i odr. Chasselas blanc, proto má zčásti podobnmu synonymiku.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Včelky jsou bělavě zelené s lehým vínově červeným nádechem. Mladé listy jsou třílaločnaté, silné, na líci tmavěji žlutozelené, s vločkami plsti, na rubu slabě plstnaté. Letorosty jsou na ventrální straně tmavěji žlutozelené, na dorsální světle žlutozelené s hnědavým nádechem, s vločkami plsti, internodia jsou střední délky, drsnější, mírně lesklá, slabě ojíněná, mírně zploštělá, úponky jsou střední pevnosti a délky, málo či takřka vůbec nevětvené. Dospělé listy jsou středně velké, méně často velké, okrouhlé až mírně ledvinovité a spíše delší než širší, často asymetrické, tří- až pětilaločnaté s mělkými výkroji až takřka nečleněné, horní výkroje jsou otevřené s oblým dnem nebo jen naznačené. Listy jsou ploché až mírně miskovitě prohnuté, zvlněné, na líci slabě puchýřnaté, většinou bez vrásek, lesklé, tmavě až středně zelené, na rubu světle zelené, středně silně plstnaté, řapíkový výkroj je otevřený až úzce otevřený, s ostrým dnem, méně často uzavřený. Zoubky jsou dvou velikostí, se širokou bází, na špičce zaoblené. Žilnatina je výraznější, světle žlutozelená, chloupkatá. Řapík je střední délky, silný, vločkovitě plstnatý, zelený s červeným nádechem. Hrozny jsou obvykle ná pátém nodiu, 2-3 na výhonu, jsou středně velké až větší, válcovitě kuželovité s křidélky až kuželovité, kompaktní až velmi kompaktní, stopky krátké a tenčí, málo lignifikované, bobule středně velké až větší, okrouhlé až mírně zploštělé, žlutozelené, světle žluté se zlatavým nádechem, při úplném vyzrání na osluněném líčku až zlatohnědé, slabě ojíněné, se silnou a pevnou slupkou, lehce oddělitelnou od dužiny, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou příjemné, neutrální chuti o cukernatosti 18-22 % při aciditě 5-6 g/l. Dužina obsahuje semena. Stopečky bobulí jsou dlouhé, středně silné. Odrůda dozrává v polovině září, v Nizozemsku, ve venkovních podmínkách, od poloviny září do začátku října. Miluje teplé a slunné jižní štítové stěny, vyhovuje jí podloží se zbytky štěrku a vápna v půdě, u starých základů, nebo těžší, hlinitopísčité či hlinité půdy, méně vhodné jsou půdy písčité či půdy s vyšší hladinou podzemních vod. Růst je středně bujný až bujnější, réví dobře vyzrává, výnosy jsou vysoké. Odolnost vůči mrazu je mírně podprůměrná (-19 až -22°C), odolnost vůči houbovým chorobám je průměrná, při pěstování ve skleníku je podprůměrná, odrůda je zde citlivější vůči peronospoře i oidiu. Hrozny se používají k výrobě cuvée bílých vín a džusů a také k přímé spotřebě v čerstvém stavu.
Literatura a internetové zdroje: 26, 35, 100, 163, 176, 177, 199, A)Relationships and Genetic Diversity within the Accessions Related to Malvasia Held in the Domaine de Vassal Grape Germplasm Respository. Lacombe, T. et al. American Journal of Enology and Viticulture 58 (1), 124-131 (2007) [online, 2017-02-15]. Dostupné z: http://www1.montpellier.inra.fr/vassal/ressources/Malvoisie_Complementary_data.pdf, http://www.ajevonline.org/content/58/1/124.abstract, B)Traité Général de Viticulture, Ampélographie. Viala, P., Vermorel, V. Masson et Compagnie, Paris, 1905-1910. Vol. III [online, 2017-02-15]. Dostupné z: http://archive.org/stream/traitegeneralvol03unse/, *Tuinkrant. Fruit Vitis vinifera 'Vroege van der Laan' - witte buitendruif [online, 2017-02-15]. Dostupné z: http://www.tuinkrant.com/plantengids/fruit/32618.htm.

Valérien

22. listopadu 2017 v 11:26 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - V
Synonyma: Валерьен (Rusko), Valérian, Seyve-Villard 23 410, S.V. 23-410, Valérien (Francie, cd. 5968, no. 8101)
Původ a rozšíření: Valérien je moštová odrůda, interspecifický kříženec z dílny francouzského soukromého šlechtitele jménem Bertille Seyve (junior) (Saint-Vallier, dép. Drôme, region Rhône-Alpes). Rodičovské odrůdy nejsou známé, předpokládá se, že jedním z rodičů je odrůda Villard blanc28. Odrůda je zapsána v národním katalogu francouzských odrůd, ale pěstována je pouze vzácně, v údolí Rhôny, v départamentech Drôme a Vendée, roku 2011 na ploše 24 ha30, není k dispozici žádný registrovaný klon. Je registrovanou odrůdou též v Rumunsku30.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Vrcholky letorostů jsou slabě plstnaté, mladé listy jsou zelené. Dospělé listy jsou okrouhlé, tří- až pětilaločnaté se středně hlubokými výkroji. Řapíkový výkroj je otevřený až úzce otevřený, klenutý či lyrovitý, zoubkování na okraji listu je středně výrazné až výrazné, zoubky málo početné, se širokou bází a s konvexními stranami. Čepel listu je silná, líc slabě vrásčitý, rub slabě plstnatý. Báze listu je červeně pigmentovaná antokyany. Hrozny jsou středně velké (13,6 x 10,1 cm, 196 g), volnější, válcovitě kuželovité s křidélky, stopky středně silné, slabě lignifikované či zelené, v průměru 2,9 cm dlouhé, bobule středně velké (16 x 15,2 mm, 2,2 g), okrouhlé či obvejčité, bělavě zelené, na osluněném líčku někdy narůžovělé, s pevnější, bělavě ojíněnou slupkou, s nezbarvenou dužinou aromatické, mírně hybridní chuti, která obsahuje semena. Průměrná cukernatost moštu je 18,3°Brix. Odrůda raší pozdně, sedm dnů po Chasselas, v průměru 130 den v roce, kvete v průměru 167-181 den v roce, dozrává středně pozdně, 17 dnů po Chasselas, výnosy dává vysoké, je citlivější na přetížení keřů nadúrodou. Preferuje hluboké a svěží, v létě nevysychající půdy a krátký až střední řez. Růst je velmi bujný, letorosty jsou polovzpřímené, jsou velmi citlivé na poškození větrem. Odrůda lépe prospívá na podnožích, poměrně dobře odolává houbovým chorobám, mrazu odolává nadprůměrně. Hrozny slouží k produkci spotřebních vín kategorie IGP (zemská vína) průměrné kvality, neutrálního typu, se zelenkavými odlesky, často s velmi svěží kyselinkou a s přiměřeným obsahem alkoholu, která jsou považována za jemnější než ta, vyrobená z odrůdy Villard blanc. Literatura a internetové zdroje: 28, 30, 100, 156, 163, 176, 200, 202.

Uva Cão

22. listopadu 2017 v 11:23 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - U
Synonyma: Cachorrinho, Casarinho, Uva de Cao, Uva Cão (Francie, cd. 567)
Původ a rozšíření: Uva Cão je moštová odrůda původu Vitis vinifera, zapsaná v národním katalogu portugalských odrůdA a doporučená k pěstování v regionu Dão, v oblasti Lafôes. Je pěstována vzácně, roku 1999 byla vysazena na 33,31 ha163, dle jiných zdrojů roku 2009 na ploše menší než jeden hektar200, 201. Tvoří minoritní součást vín IGP Beiras, Beiras-Beira Alta, Beira Atlântico a Terras do Dão84. Název odrůdy zní v překladu z portugalštiny "psí hrozny" a odkazuje na vysokou aciditu moštu i odrůdových vín. Název Uva Cão se vyskytuje i v synonymice odrůdy Sercial, obě odrůdy ale nejsou identickéA, B.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Odrůda středně bujného růstu s polovzpřímenými letorosty má málo, poměrně křehkých úponků. Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, silně vlnatě plstnaté, středně silně pigmentované antokyany. Internodia jsou středně, poměrně rozdílně dlouhá, na ventrální straně zelená, na dorsální zelená s červenými pruhy. První bazální list je bronzový, na rubu silně plstnatý. Dospělé listy jsou pětilaločnaté s mělkými, méně často až středně hlubokými výkroji, bez zoubků, pentagonální, ploché, na líci bez vrásek a silně puchýřnaté, na rubu, na ploše silně plstnaté, na žilnatině bez štětinek, řapíkový výkroj je zcela překrytý, bez zoubku a bez ohraničení žilnatinou. Žilnatina listu je bez pigmentace antokyany. Zoubky mají obě strany konvexní. Hrozny jsou menší až středně velké (16 cm, 209 g), kompaktní až středně kompaktní, kuželovité s 1-2 křidélky, stopka velmi krátká až krátká, slabě lignifikovaná, bobule malé až středně velké (15 mm, 2 g), kulaté, se silnou, silně ojíněnou, zelenožlutě zbarvenou slupkou, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou neutrální chuti, která obsahuje semena. Stopečky bobulí jsou obtížně oddělitelné. Odrůda raší středně pozdně, dozrává středně pozdně až pozdně, dává průměrné až nižší výnosy, dobře odolává suchu, plísni révové a padlí, je středně náchylná k plísni šedé a náchylnější ke sprchávání. Dobře snáší různé typy řezu. Mošt má střední až vyšší obsah cukru, tedy potenciální vysoký obsah alkoholu a vysokou aciditu. Hrozny poskytují víno citronové až světle slámožluté barvy, ovocité, svěží, živé a bohaté na aciditu, s vyšším obsahem alkoholu, s dostatkem jemnosti a elegance, středního potenciálu zrání. Většinou slouží jako součást kupáží, kterým dodává aciditu, svěžest a dlouhověkost.
Literatura a internetové zdroje: 26, 80, 84, 163, 176, 199, 200, 201, 202, A)Catálogo Nacional de Variedades 3/2012. Diário da República, 2.ª série - N.º 48 - 7 de março de 2012. [online, 2017-02-14]. Dostupné z: http://dre.pt/pdf2sdip/2012/03/048000000/0842808432.pdf, B)Microsatellite Database of Grapevine (Vitis vinifera L.) Cultivars used for Wine Production in Portugal. M.M. Veloso, M.C. Almandanim, M. Baleiras-Couto, H.S. Pereira, L.C. Carneiro, P. Fevereiro, J. Eiras-Dias. Ciência Téc. Vitiv. 25 (2) 53-61. 2010 [online, 2017-02-14]. Dostupné z: http://www.scielo.oces.mctes.pt/pdf/ctv/v25n2/v25n2a02.pdf, *The Portuguese *Vitis vinifera* L. germplasm: Genetic relations between wild and cultivated vines. Cunha, J. et al. Ciencia e Tecnica Vitivinicola 25 (1) 25-37 (2010) [online, 2017-02-14]. Dostupné z: http://www.scielo.oces.mctes.pt/pdf/ctv/v25n1/v25n1a04, *Portuguese traditional grapevine cultivars and wild vines (*Vitis vinifera* L.) share morphological and genetic traits. Cunha, J. et al. Genetic Resources and Crop Evolution 56 (7) 975-989 (2009) [online, 2017-02-14]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/226453287_Portuguese_traditional_grapevine_cultivars_and_wild_vines_Vitis_vinifera_L_share_morphological_and_genetic_traits_Genet_Resour_Crop_Ev.

Urban rot

21. listopadu 2017 v 11:32 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - U
Synonyma: Calebstraube, Roter Urban, R. Urben, Rotwälscher, Rotwelcher, Süßwälscher, Süsswelscher, Urban červený, U. Crveni (Srbsko), Urban Rot (Francie, cd. 1584), Urbanitraube (mylně), Urben, U. Rot(er), U. Rouge, Vrban Crveni (Srbsko)
Původ a rozšíření: Urban rot je pozdní, moštová a stolní odrůda původu Vitis vinifera z eko-geografické skupiny odrůd černomořských (proles pontica)B, která je dnes opravdovou raritou a pěstuje se, pokud ještě vůbec, pouze ve společných výsadbách na starých vinohradech v Německu, v Rakousku a také v Srbsku. V ampelografické literatuře se objevuje již roku 1791 (J.M. Sommers), dále ji zmiňují roku 1834 G.M. Schüebler, roku 1844 L. von Babo a další163.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Některé zdroje uvádějí přímou genetickou příbuznost odrůdy Urban rot s odrůdou Schiava grossa74. S touto odrůdou je skutečně příbuzná odrůda Urban blau (Schiava gentile)199, ovšem o příbuznosti odrůd Urban rot a Urban blau (Schiava gentile) jsem v ampelografické literatuře nenašel přímý důkaz, též P. Galet a další zdroje ji považují za neprokázanou176, 170, A. Údaje o tom, že odrůda bývala pěstována ve Švábsku, odkud možná pochází, v oblasti Mainfranken, v údolí řeky Unstrut a v Jižní části Falcka, často ve společných výsadbách s odr. Schiava grossa, se patrně týkají odr. Schiava gentile74.
Charakteristika odrůdy: (H) Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, vzpřímené, silně vlnatě plstnaté, středně silně až silně pigmentované antokyany, s karmínovým nádechem na okraji. Růst je středně bujný, letorosty polovzpřímené až vzpřímené, internodia jsou na obou stranách zelená s červenými pruhy, pupeny jsou středně silně pigmentované antokyany. Apikální listy jsou bělavě zelené, plstnaté, první bazální list je žlutavě až světle zelený s bronzovými skvrnami, na rubu je silně plstnatý, další bazální listy jsou pavučinovitě ochmýřené. Dospělé listy jsou středně velké, klínovité až pentagonální, třílaločnaté s mělkými výkroji, méně často jsou pětilaločnaté se středně hlubokými výkroji bez zoubku, líc listu je drsně puchýřnatý, tmavě zelený, rub listu je na ploše středně silně až silně plstnatý, na žilnatině je lysý, okraj listu je ostře zoubkovaný, zoubkování je středně výrazné, zoubky mají obě strany rovné nebo konvexní, řapíkový výkroj je úzce otevřený až uzavřený, lyrovitý či lancetovitý s ostrým dnem, zřídka tvaru UV, bez zoubku, bez ohraničení žilnatinou. Plodnost bazálních pupenů je průměrná. Hrozny jsou středně velké (15 cm), válcovitě kuželovité s 3-6 křidélky, volnější až středně kompaktní, stopky jsou v průměru 6,5 cm dlouhé, bobule jsou středně velké až velké (18,1 x 17,9 mm), kulaté až mírně eliptické, světle červené barvy, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou neutrální chuti, která obsahuje semena. Odrůda raší pozdně, zaměká středně pozdně, dozrává pozdně, v průměru 20-25 dnů po Chasselas.
Literatura a internetové zdroje: 26, 74, 163, 166, 170, 176, 199, 202, A)Wein-Plus glossar. Urban Rot [online, 2017-02-13]. Dostupné z: http://www.wein-plus.eu/de/Blauer+Urban_3.0.4786.html, B)Microsatellite inferred genetic diversity and structure of Western Balkan grapevines (*Vitis vinifera* L.). Štajner, N. et al. Tree Genetics and Genomes 10 (1) 127-140 (2014) [online, 2017-02-13]. Dostupné z: http://www.academia.edu/5377065/Microsatellite_inferred_genetic_diversity_and_structure_of_Western_Balkan_grapevines_Vitis_vinifera_L._.

University of Minnesota

21. listopadu 2017 v 11:28 | Martin Šimek |  Významnější šlechtitelé révy a šlechtitelské stanice
V programu šlechtění nových odrůd révy při University of Minnesota (Horticultural Research Center, Excelsior) spolupracovali především šlechtitelé Peter Hemstad, James Luby a Patrick PierquetA, 147. Program započal přibližně v 70. letech 20. století a pokračuje dodnes. Účelem šlechtitelského programu je především šlechtění mrazu a houbovým chorobám odolných interspecifických moštových odrůd pro pěstování v okrajových vinařských polohách, často je přitom využíván americký druh révy Vitis riparia, původem právě z Minnesoty. Těchto odrůd zde zatím bylo vyšlechtěno kolem stovky, jsou označeny názvem Minnesota či zkratkou MN s číselným kódem křížení, přes třicet jich uvádí katalog odrůd VIVC a podstatně více jich uvádějí stránky amerických šlechtitelů révy156. Ke komerčně nejúspěšnějším odrůdám, které obdržely vlastní názvy, patří například moštové odrůdy Frontenac, Frontenac gris, La Crescent, Marquette.
Literatura a internetové zdroje: 147, 156, 163, 202, A)Minnesota Hardy. University of Minnesota [online, 2017-02-13]. Dostupné z: https://mnhardy.umn.edu/varieties/fruit/grapes.

University of Georgia

21. listopadu 2017 v 11:27 | Martin Šimek |  Významnější šlechtitelé révy a šlechtitelské stanice
V programu šlechtění nových odrůd révy při University of Georgia (College of Agricultural and Environmental Sciences, Georgia Agricultural Experiment Station, Griffin)A, 143 spolupracovali především šlechtitelé B.O. Fry148, 156, M.M. Murphy, R. Dunstan, R.P. Lane a J. Patrick Conner143. Program započal přibližně v polovině 20. století a pokračuje dodnes. Účelem tohoto šlechtitelského programu je především šlechtění původních, amerických, v tomto případě většinou stolních odrůd révy podrodu Muscadinia (Vitis munsoniana, Vitis popenoei a Vitis rotundifolia), rozšířených na jihovýchodě USA, ve státech Mexického zálivu. Těchto odrůd zde zatím bylo vyšlechtěno přibližně třicet, jsou označeny názvem Georgia či zkratkou GE s kódem křížení, uvádí je katalog odrůd VIVC a stránky amerických šlechtitelů révy156. Ke komerčně nejúspěšnějším odrůdám, které obdržely vlastní názvy, patří například Carlos, Dixieland, Fry, Lane, Nesbitt, Scarlett, Summit.
Literatura a internetové zdroje: 143, 148, 150, 156, 163, 202, A)Home Garden Muscadines. University of Georgia Cooperative Extension [online, 2017-02-13]. Dostupné z: http://extension.uga.edu/publications/detail.cfm?number=C949.

University of Florida

21. listopadu 2017 v 11:26 | Martin Šimek |  Významnější šlechtitelé révy a šlechtitelské stanice
V programu šlechtění nových odrůd révy při University of Florida (Mid-Florida Research & Education Center, Institute of Food and Agricultural Sciences, Central Plaida, Leesburg a Apopka)A spolupracovali především šlechtitelé Peter C. Andersen, Timothy E. Crocker, John A. Mortensen, Jacque Breman a L.H. Stover. Program započal ve 40. letech 20. století. Účelem bylo vyšlechtit odrůdy, schopné prospívat v horkých a vlhkých pěstebních podmínkách, odolné vůči houbovým chorobám a především vůči Piercově chorobě (Pierce's disease, nabadení révy bakterií Xylella fastidiosa). V katalogu odrůd VIVC je roku 2017 uvedeno asi čtyřicet odrůd, ještě větší počet jich uvádějí stránky amerických šlechtitelů révy156. Vyšlechtěné, většinou interspecifické, moštové a/nebo stolní, případně též podnožové odrůdy jsou označeny názvem Florida či zkratkou FL s kódem křížení, mezi ty nejúspěšnější s vlastními názvy (většinu z nich uvádí samostatně i tato práce) patří například Black Spanish, Blanc du Bois, Conquistador, Daytona, Delicious,Florida Fry, Lake Emerald, Liberty, Norris, Orlando seedless, Stover, Suwannee, Tampa atdA.
Literatura a internetové zdroje: 156, 163, 202, A)The Bunch Grape. Floridagrapes.com [online, 2017-02-13]. Dostupné z: http://edis.ifas.ufl.edu/mg105, *University of Florida [online, 2017-02-13]. Dostupné z: http://www.ufl.edu/, *University of Florida. MREC. IFAS [online, 2017-02-13]. Dostupné z: http://mrec.ifas.ufl.edu/grapes/pathology/default.asp.

University of Arkansas

21. listopadu 2017 v 11:25 | Martin Šimek |  Významnější šlechtitelé révy a šlechtitelské stanice
Šlechtitelský program University of Arkansas (Arkansas Agricultural Experiment Station, Fayetteville, Washington County), započal James Norman J. Moore (nar. 1931) roku 1964 a působil zde 33 let jako jeho ředitelA. Během tohoto programu bylo vyšlechtěno asi 70 odrůd révy (a mnoho odrůd broskví, malin, ostružin, borůvek atd.), vhodných k pěstování na jihu USA, popřípadě přímo v podmínkách státu Arkansas, uvádí je katalog odrůd VIVC a stránky amerických šlechtitelů révy156. Později se do šlechtitelského programu zapojili i další šlechtitelé, například John R. Clark. Nově vyšlechtěné odrůdy jsou většinou interspecifické stolní odrůdy, vhodné k pěstování ve vlhkém prostředí, odolné vůči praskání bobulí, dobře odolávající mrazu a houbovým chorobám. Program byl zaměřen také na odrůdy bezsemenné, s velkými a chuťově vyjímečnými bobulemi. Vyšlechtěné odrůdy nesou název Arkansas (případně jsou označeny písmenem A) s číselným kódem křížení, ty nejúspěšnější nesou své vlastní názvy, například Faith, Gratitude, Hope, Joy, Mars, Reliance, Saturn, Sunbelt, Venus, Victoria red.B
Literatura a internetové zdroje: 156, 163, 202, A)James Norman (Jim) Moore. The Encyclopedia of Arkansas History and culture [online, 2017-02-13]. Dostupné z: http://www.encyclopediaofarkansas.net/encyclopedia/entry-detail.aspx?entryID=6611, Arkansas Table Grape Cultivars. Extension [online, 2017-02-13]. Dostupné z: http://www.extension.org/pages/67872/arkansas-table-grape-cultivars#.VIkn7Xu4G2s.

Ucelùt

21. listopadu 2017 v 11:23 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - U
Synonyma: Uccellut, Ucelut (VIVC), Ucielute
Původ a rozšíření: Ucelùt je autochtonní moštová odrůda původu Vitis vinifera, pěstovaná nehojně v regionu Friuli Venezia-Giulia, v provincii Pordenone a okrajově též v provincii Udine, roku 2010 na ploše 10 ha197. Od roku 1992 je zapsána v národním katalogu italských odrůd (cd. 324), tvoří součást vín IGT Delle Venezie, Venezia Giulia a Alto Livenza197. Odrůda byla patrně vyšlechtěna selekcí divoce rostoucí révy, její geografický původ je nejasný, pěstována je v Itálii po několik staletí, dle legendy bylo víno z této odrůdy podáváno již kardinálům na Tridentském koncilu v 16. století, ale první historické doklady pocházejí až z roků 1863 a 1921, kdy byla představena na zemědělské výstavě v Udine157, A. Dnes je vysazena na svazích v okolí obcí Castelnovo del Friuli, Ramuscello, San Giovanni, Tagliamento, Valeriano a Pinzano49, 57. Není identická s odrůdou, pěstovanou pod názvy Oselot či Ucelin v regionech Veneto a Piemont, v tomto případě se snad jedná o synonymum odrůdy Oseleta. Názvy obou odrůd jsou odvozeny z italského slova "uccello", v překladu "pták" a narážejí na skutečnost, že réva kdysi často rostla divoce na okraji lesa, měla sladké hrozny a byla oblíbenou ptačí potravou (takovým hroznům se říkalo "uve ucceline", v překladu "ptačí hrozny")49.
Charakteristika odrůdy: (H) Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, slabě až středně silně vlnatě plstnaté, slabě štětinkaté, středně silně pigmentované antokyany, zelené s růžovými okraji. Růst je slabšíaž středně bujný, letorosty polovzpřímené, internodia jsou na ventrální straně zelená, na dorsální zelená s červenými pruhy, pupeny jsou bez pigmentace antokyany. První bazální list je bronzový, na rubu lysý. Dospělé listy jsou ploché, středně velké, ledvinovité až okrouhlé, třílaločnaté s mělkými až středně hlubokými výkroji či téměř nečleněné, horní výkroje jsou otevřené až úzce otevřené, lyrovité s oblým dnem až ve tvaru V, bez zoubku, líc listu je hladký až slabě puchýřnatý, rub lysý až slabě chloupkatý, řapíkový výkroj je otevřený až široce otevřený, klenutý až ve tvaru UV, vzácně je uzavřený, bez zoubku, bez ohraničení žilnatinou. Žilnatina je bez pigmentace antokyany. Zoubky mají obě strany rovné nebo konvexní. Plodnost bazálních pupenů je velmi slabá. Hrozny jsou středně velké až větší, válcovité až krátce pyramidální, s 3-6 malými, krátkými křidélky, velmi kompaktní. Stopky jsou krátké. Bobule jsou středně velké až větší, okrouhlé, uniformní, se silnou, silně ojíněnou slupkou zelenožluté až žluté barvy se zlatými odlesky, hilum je zřetelné, dužina je pevnější, nezbarvená, neutrální, sladké chuti, obsahuje semena. Odrůda raší, kvete a zaměká středně pozdně, dozrává středně pozdně až pozdně, sklízí se obvykle od poloviny do konce září. Preferuje jílovito-hlinité a kamenité půdy. Poskytuje výnosy v průměru 2,4 kg na keř. Cukernatost moštu je nadprůměrná, jeho acidita dostatečná.
Charakteristika vína: Odrůdová vína jsou světle slámově žluté barvy se zeleným reflexem, plná, jemná a harmonická, s ovocitým a florálním aroma s tóny divokých květin, akácií a medu, s příjemnou mandlovou hořčinkou v dochuti. Výrobce Emilio Bulfon, specializující se na autochtonní odrůdy, vyrábí z této odrůdy také dezertní vína s vysokým přirozeným obsahem cukru. Vína mají světlejší až intenzivní slámožlutou barvu a jsou velmi aromatická, s mnohotvárným buketem žlutého ovoce a s parfémovými tóny lučního kvítí, květu akátu a medové plástve. V chuti jsou plná, dobré struktury a silně osobitá.
Literatura a internetové zdroje: 49, 57, 163, 197, 200, 202, A)VINOok.it. [online, 2017-02-12]. Dostupné z: http://www.vinook.it/uva-e-vitigni/vitigni-bianchi/ucelut.asp, *Azienda Rinascita - Provincia di Pordenone. Aghedene [online, 2017-02-12]. Dostupné z: http://www.provincia.pordenone.it/sites/default/files/allegati/Valbiovit-2014.pdf, *Molecular characterization of the autochthonous grape cultivars of the region Friuli Venezia Giulia - North-Eastern Italy. Cipriani, G., Marrazzo, M.T., Peterlunger, E. Vitis 49 (1), 29-38 (2010) [online, 2017-02-12]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0%2010%20273.pdf, *Recognition and genotyping of minor germplasm of Friuli Venezia Giulia revealed high diversity. Crespan, M. et al. Vitis 50 (1), 21-28 (2011) [online, 2017-02-12]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0 11 793.pdf.

Turba plotnaya

20. listopadu 2017 v 14:22 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - T
Synonyma: Турба плотная белая, Мальвазия дю Руссийон, Бяла Турба, Торбато, Кускоседа бианка (Rusko, Ukrajina), Canina, Cuscoseda Bianca, Kanina, Kuskocedda Bianka, Kuskoseda Bianca, Turba Plotnaia Belaia, Turba Plotnaya Belaya
Původ a rozšíření: Turba plotnaya je autochtonní, starobylá, středně pozdní až pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera z eko-geografické skupiny černomořských odrůd (proles pontica Negr.)96. Její geografický původ má být neznámý, odrůda momentálně již není komerčně pěstována a nachází se pouze v ampelografických sbírkách Moldavska. Název odrůdy má být odvozen od výrazu "turbat", v překladu z rumunštiny "vzteklý", "šílený", "zběsilý" či "zuřivý" a má se vztahovat k velmi bujnému až překotnému růstu a též k velkým rozměrům některých listů, možná také k obtížnému pěstování a náročným zeleným pracem na vinicích, ruské adjektivum "plotnaya (belaya) znamená v překladu "hustá, silná (bílá)"96. Tolik jeden z ruských zdrojů96, ze kterého čerpal katalog VIVC163 a který odrůdu s výše uvedeným názvem uvádí samostatně.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Synonymika a popis odrůdy Turba plotnaya by nás mohly směřovat k odrůdě Tourbat, pěstované na malých plochách ve Francii a pod názvem Torbato též na italském ostrově Sardínie, kam se dostala patrně ze španělské Katalánie ve středověku, v době katalánské nadvlády mezi třináctým a polovinou čtrnáctého století26, 30, 57. Některé ruské zdroje dokonce u popisu odrůdy Turba plotnaya ještě roku 2017 uváděly originální francouzské fotografie odrůdy Tourbat100. Níže je nicméně uveden originální popis moldavské odrůdy96 a v závorce případné odlišnosti francouzského a italského popisu odrůdy Tourbat30, 197. Popisy se odlišují zejména v bujnosti růstu této odrůdy a ve velikosti listů, i když v popisu moldavské odrůdy je výslovně zmíněno, že velké až velmi velké jsou pouze některé listy. (Foto odrůdy Turba plotnaya viz.96). Roku 2017 byla na základě porovnání výsledků analýzy DNA odrůd Galbena de OdobestiA, 199 a Turba plotnayaB v katalogu odrůd VIVC uvedena odrůda Turba plotnaya pouze v synonymice odrůdy Galbena de Odobesti163 (zajímavostí je, že ještě r. 2016 tomu bylo naopak a roku 2015 byly obě uvedeny samostatně).
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Vrcholky letorostů jsou otevřené, středně silně až silně bíle vlnatě ochmýřené, bělavě zelené s růžovým nádechem na okraji, apikální listy jsou zelené s bronzovým nádechem a hnědočervenými skvrnami (žlutavě zelené, bronzově skvrnité, na okraji růžové), třílaločnaté, na rubu, na ploše i žilnatině středně silně arachnoidální. Úponky jsou bifidní až trifidní, zelené, často s hnědavým nádechem na špičkách (u báze). Dospělé listy jsou středně velké až velké (menší až středně velké), okrouhlé, třílaločnaté s mělkými výkroji (tří- až pětilaločnaté s mělkými až středně hlubokými výkroji), líc listu je zvlněný (středně puchýřnatý, zvlněný), rub středně silně až silně arachnoidální (na ploše arachnoidální ve vločkách či chomáčcích, na žilnatině lysý či slabě štětinkatý), zoubkování je středně výrazné, nepravidelné, střídá se malý a velký zoubek, se širokou bází, většinou s rovnými stranami (s rovnými až konvexními stranami), řapíkový výkroj je úzce otevřený až uzavřený (s překrytými cípy), s eliptickým průsvitem, lyrovitý, s ostrým dnem. Žilnatina listu není pigmentovaná antokyany. Hrozny jsou středně velké, 200-400 g (347 g), válcovité až válcovitě kuželovité, středně kompaktní (volnější až středně kompaktní), někdy s křidélky (až pyramidální), bobule jsou středně velké okrouhlé (až mírně eliptické), žlutozelené (bělavě zelené až zlatožluté s růžovým tónem na osluněném líčku při přezrání, se středně silnou, průměrně ojíněnou, pevnější slupkou), s velmi šťavnatou až rozplývavou, sladkou dužinou neutrální chuti (s 1-2 pravidelnými, mírně protáhlými, středně velkými až velkými semeny). Růst je bujný s polovzpřímenými letorosty (středně bujný, letorosty polovzpřímené až poléhavé). Odrůda raší v první dekádě května, kvete ve druhé dekádě června, zaměká ve druhé dekádě srpna a dozrává začátkem října, vegetační cyklus trvá 170-185 dní (raší, kvete a zaměká středně pozdně, raší šest dní po Chasselas, dozrává 28-30 dní po Chasselas, na Sardínii se sklízí obvykle koncem září). Odrůda je citlivá na zimní mrazy a houbové choroby (citlivá na oidium, obaleče a kříse, dalším houbovým chorobám a škůdcům odolává průměrně). Výnosy jsou 4,4 kg na keř (většinou vyšší, ale pro některé výše zmíněné, nepříznivé faktory nepravidelné výnosy, které jsou redukovány pro zachování kvality moštu). Cukernatost moštu je 15,5-22%, acidita 7,8-11,5 g/l (mošt má vyšší cukernatost a dostatečnou aciditu). Hozny služily k výrobě běžných, tichých bílých vín.
Literatura a internetové zdroje: 26, 30, 57, 96, 100, 163, 197, 199, 202, A)Multiple origins of cultivated grapevine (*Vitis vinifera* L. ssp. *sativa*) based on chloroplast DNA polymorphisms. Arroyo-Garcia, R. et al. Molecular Ecology (15) 3707-3714 (2006) [online, 2017-02-11]. Dostupné z: http://www.penn.museum/sites/biomoleculararchaeology/wp-content/uploads/2009/11/zapaterrosa.pdf,B)Molecular characterization of old local grapevine varieties from South East European countries. Zulj Mihaljevic, M. et al. Vitis 52 (2), 69-76 (2013) [online, 2017-02-11]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0 13 948.pdf.

Tsulukidzis tetra

20. listopadu 2017 v 14:18 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - T
Synonyma: წულუკიძის თეთრა (Gruzie), Цулукидзис тетри (Rusko, Ukrajina), Albilio Castelano, Albilio Krimski, Culukidzis Tetri (Rumunsko, Slovensko), Madi Lanyszoeloe, Madi Lanyszölö (Maďarsko), Racthuli Tetri, Ratchuli Tetra, Tokaji Lanyszoeloe, Tokaji Lanyszölö (Maďarsko), Tsulukidze Tetra (Gruzie), Tsulukidzis Tetra (Francie, cd. 3738), Tsulukidzis Tetri, Tukoerszoeloe, Tukörszölö, Tükörszölö (Maďarsko)
Původ a rozšíření: Tsulukidzis tetra je autochtonní, středně pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera z eko-geografické skupiny černomořských odrůd (proles pontica, subproles georica Negr., provar tomentosae Tserts.)96. Pochází z Gruzie, pěstována je zde v regionu Ratcha-Lechkhumi, v distriktech Oni a Ambrolauri. Je zařazena na oficiálním soupisu odrůd, doporučených k pěstování v Gruzii, roku 2010 zde byla pěstována na 195 ha200. Na menších plochách je pěstována také v Ukrajině (na Krymu), v Uzbekistánu a v Kazachstánu. Dle výsledků analýzy DNA z roku 2012 je tato odrůda křížencem odrůd Blank blauer (Vulpea) x Gouais blanc (Heunisch weiss)199. Název odrůdy znamená v překladu z gruzínštiny "Tsulukidzeho bílé", přičemž Tsulukidze je patrně jméno muže, který odrůdu jako první pěstoval či rozšířil96.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: Odrůda Tsulukidzis tetra byla poměrně dlouho mylně považována za odrůdu Albillo krimskii, i když je některými svými morfologickými znaky od této odrůdy a také od dalších odrůd rodiny Albillo odlišná. Když se roku 1933 dostala ze sbírky Nikitské botanické zahrady v Jaltě do sbírky odrůd v gruzínském Telavi, ampelograf D. Tabidze obě odrůdy definoval jako sice podobné, ale odlišné, což později potvrdili i další gruzínští ampelografové (N. Tsertsvadze, L. Vashakidze)96, A. V některých zdrojích jsou obě odrůdy nicméně zaměňovány i dnes (viz. obr.100). Odrůda Tsulukidzis tetra je geneticky identická s odrůdou Tükerszölö, pěstovanou vzácně v Maďarsku163, 199, B, C.
Charakteristika odrůdy a vína: (H)Vrcholky letorostů (15-20 cm) jsou otevřené, bělavé, tak jako první dva apikální listy na obou stranách silně bíle vlnatě plstnaté, na okrajích slabě, načervenale pigmentované antokyany, bazální listy jsou třílaločnaté, na líci zelenožluté, na na rubu bělavé, na ploše středně silně, na žilnatině slabě plstnaté, bez štětinek. Úponky révy jsou středně dlouhé. Letorosty jsou zelené s hnědavým nádechem na dorsální straně. Dospělé listy jsou středně velké až větší (18 x 16 cm), srdčité, třílaločnaté se středně hlubokými výkroji či naznačeně pětilaločnaté, horní výkroje jsou otevřené s oblým dnem, lysrovité, vzácněji uzavřené, dolní naznačené, profil listu je plochý, méně často miskovitě prohnutý, líc listu je středně až tmavě zelený, hladký až slabě mřížkovitě vrásčitý, zvlněný, průměrně puchýřnatý, lysý, rub lysý až slabě arachnoidální, řapíkový výkroj je otevřený či úzce otevřený, lyrovitý s ostrým dnem. Zoubkování listu je středně výrazné až výrazné, zoubky mají konvexní strany či rovné/konvexní. Žilnatina listu je slabě až středně silně pigmentovaná antokyany. Řapík je stejně dlouhý, jako střední žíla listu či o málo kratší, lysý, s červenofialovým tónem. Hrozny jsou středně velké (9-18 x 5-9 cm, 110-140 g, max. 320 g), kuželovité až válcovitě kuželovité, někdy s výraznými křidélky, středně kompaktní, stopky 5-8 cm dlouhé, zelené, pouze u báze lignifikované, bobule malé až středně velké (12-19 x 10-17 mm), mírně oválné, méně často okrouhlé, jednotné co do tvaru, nejednotné co do barvy, žlutavé až žlutozelené, s malými hnědými tečkami na osluněné straně, se středně silnou, slabě až průměrně ojíněnou slupkou, která jde těžko oddělit od dužiny, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou příjemné, sladké, neutrální chuti, snadno oddělitelnou od semen. Semena jsou 1-2 (3) v bobuli (průměr 1,6), tmavě fialovohnědá až šedohnědá, 5-6 x 3,5-4,5 mm, Stopečky bobulí jsou 6-12 mm dlouhé, středně obtížně oddělitelné. Růst je středně bujný, letorosty polovzpřímené, réví dobře vyzrává, adaptabilita k podnožím různých typů je dobrá, výnosy jsou vysoké, 10-15 t/ha. Jednoleté réví je žlutavě hnědé, na podzim a na nodiích získává šedavě purpurový nádech, je rýhované, internodia jsou obvykle 7-8 cm dlouhá. lenticely chybí. Odrůda raší v první až druhé dekádě dubna, kvete v první dekádě června, zaměká v polovině srpna a dozrává v polovině září, v telavi trvá vegetační cyklus v průměru 162 dní při SAT 3096°C. Relativně dobře odolává peronospoře a oidiu, citlivější je vůči botrytidě a hnilobě hroznů, zvláště za deštivých podzimů. Révokazu odolává průměrně, zimním mrazům též průměrně. Dobře se přizpůsobuje různým půdním typům. Cukernatost moštu je 19-26 % při aciditě 5-8 g/l. Hrozny poskytují velmi kvalitní, suchá až přírodně polosladká vína světle slámově žluté barvy s ovocitým aroma broskví a třešní chrupek v gruzínských distriktech Oni a Ambrolauri a také sladká dezertní vína (též typu madeira a portské) na Krymu, v Uzbekistánu a v Kazachstánu.
Literatura a internetové zdroje: 26, 31, 32, 33, 66, 68, 96, 100, 163, 165, 176, 199, 200, 202, A)Georgian Traditional Wine Federation. Enoteca.ge [online, 2017-02-09]. Dostupné z: https://www.enoteca.ge/en/variety, B)Identification of grapevine cultivars using microsatellite-based DNA barcodes. Galbács, Z. et al. Vitis 48 (1) 17-24 (2009) [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://mkk.szie.hu/dep/genetika/pdf/Vitis.pdf, C)Microsatellite fingerprinting of grapevine (Vitis vinifera L.) varieties of the Carpathian Basin. G. Halaszi, A. Veres, P. Kozma, E. Kiss, A. Balogh, Z. Galli, A. Szöke, S. Hoffmann a L. Heszky. Vitis 44 (4), 173-180 (2005) [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/e051828.pdf, *Georgian ampelography. საქართველოს ამპელოგრაფია [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://grapes.basilashvili.ge/index.php?a=main&pid=17&lang=ge&lid=7&type=0&color=0&rid=0, *Agricultural Biodiversity of Georgia. Viticulture and grapevine local germplasm in Georgia. D. Maghradze, L. Vashakidze, I. Mdinaradze, R. Chipashvili, E. Abashidze, Sh. Kikilashvili. Institute of Viticulture and Oenology, Georgian Agrarian University, Tbilisi, Georgia [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://catalog.elkana.org.ge/vinery/, *Wine Grapes - A complete guide to 1.368 vine varieties, including their origins and flavours. Robinson, J., Harding, J., Vouillamoz, J. Pgs 229-230, 392, 604-605. Allen Lane, 2012. ISBN 978-1-846-14446-2.

Tsolikouri

20. listopadu 2017 v 14:15 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - T
Synonyma: ცოლიკოური (Gruzie),Цоликоури, Обчури Цоликоури, Цоликаури, Мелкое (Rusko, Ukrajina), Colikouri (Bulharsko, Rumunsko), Colikuri, Kakhidzis Tsolikauri, Kobakhidsis Tsolikauri, Kobakhidzis Tsolikouri, Kokhidzis Tsolikouri, Melkos Tsolikauri (západní Gruzie), M. Tsoolikouri, Melkosse Tzolikoouri, Obchuri Tsolikouri (západní Gruzie), Obtchoura, Obtschuri Zolikuri, Obtschura, Onchuri, Tosilikouri (Francie, cd. 2668, no. 3048), T. Obcuri, T. Melkosi, Tsolicoouri, Tsolikauri, Tzolikoouri (Francie), Zolicouri, Zolikauri, Zolikoouri, Zolikuri
Původ a rozšíření: Tsolikouri je autochtonní, pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera z eko-geografické skupiny černomořských odrůd (proles pontica, subproles georica Negr., provar tomentosae Tserts.)96, B. Pochází z Gruzie, patrně z regionu Imereti, pěstována je nejhojněji v západní části Gruzie, najdeme ji v regionech Racha-Lechkhumi, Guria, Kachetie, Mingrelii, Adžarie a Abcházie. Po odrůdě Rkatsiteli je to druhá nejpěstovanější odrůda révy Gruzie, je zde velmi ceněna pro svou kvalitu a odolnost vůči houbovým chorobám. Je zařazena na oficiálním soupisu odrůd, doporučených k pěstování v Gruzii. Mimo Gruzii se pěstuje méně hojně též v Ukrajině, Rumunsku, Moldavsku, Rusku a Bulharsku, okrajově například také v Německu, roku 2010 byla celosvětově pěstována na ploše 7.903 hektarů200. Název odrůdy je odvozen z výrazu "tsoli", v překladu "žena" či "manželka", výraz "tsolikouri" by se nechal přeložit jako "donesená od manželky" či "rozšířená manželkou"96. Další synonyma nám říkají, že odrůdu selektoval Melko (gruzínské rodné jméno) v obci Obtcha96, pro odlišení se pro odrůdu Bazaleturi, též pěstovanou v regionu Imereti, používá název Bazaleturi Tsolikouri, tedy "Tsolikouri, pocházející z obce Bazaleti"B. V Gruzii se předpokládá, že je odr. Tsolikouri mnohem mladší odrůdou, než odrůda Bazaleturi, která je zmiňována i ve starší zemědělské literatuře, obě odrůdy jsou v některých rysech podobné (Bazaleturi má gynoidní květenství), Tsolikouri vykazuje lepší odolnost vůči houbovým chorobám a poskytuje vyšší výnosy.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: V Gruzii najdeme na vinicích mutaci odrůdy Tsolikouri s názvem Tsolikouri ovalurmartsvala (s oválnými bobulemi)100, v katalogu VIVC uvedenou samostatně163. Klonem odrůdy Tsolikouri je Tsolikauri mskhviltvala (s dlouhými bobulemi)96, v gruzínských zdrojích uváděná pod názvem Tsolikouri mskhvilmartsvala (ცოლიკოურიმსხვილმარცვალა)32, A. Katalog odrůd VIVC uvádí ještě odrůdu Tsolikouri mtsvivani, její příbuzenské vztahy s odrůdou Tsolikouri nejsou známé. Gruzínské zdroje zmiňují z regionu Imereti odrůdy Tsolikouri Grdzelmartsvala (ცოლიკოურიგრძელმარცვალა), Tsolikouri Kokhadzis (ცოლიკოურიკოხაძის) a Tsru Tsolikouri (ცრუცილიკოური, v překladu "nepravá Tsolikouri"32, A, ani u těchto odrůd nelze s jistotou určit příbuzenské vztahy k odrůdě Tsolikouri. Odrůda Bazaleturi (F), pěstovaná též pod názvem Bazaleturi Tsolikouri v Gruzii, v horní části regionu Imereti, není s odrůdou Tsolikouri identickáB, 163.
Charakteristika odrůdy: (H, foto odrůdy též viz.96) Vrcholky letorostů (15-20 cm) jsou uzavřené, bělavě šedé, silně bíle vlnatě plstnaté, bez štětinek, na okrajích středně silně růžově pigmentované antokyany, apikální listy jsou bělavě šedozelené až světle zelené, na okrajích jsou slabě růžově pigmentované antokyany, na rubu, na ploše i žilnatině velmi silně plstnaté, bez štětinek, bazální listy jsou žlutozelené s bronzovými skvrnami či s oranžovým nádechem, málo členěné, na rubu jsou silně šedavě plstnaté. Úponky jsou středně dlouhé až delší, světle zelené, letorosty jsou poměrně tuhé. Dospělé listy jsou středně velké až větší (18-22 x 17-21 cm), okrouhlé, zvlněné a s mírně podehnutými okraji, jsou třílaločnaté s mělkými až středně hlubokými výkroji, někdy nečleněné či naopak naznačeně pětilaločnaté, horní výkroje jsou většinou uzavřené, někdy úzce otevřené, s ostrým, méně často zaobleným dnem, líc listu je tmavě zelený, hladký až slabě mřížkovitě vrásčitý, středně silně puchýřnatý, lysý až velmi slabě plstnatý, zvlněný, rub listu je středně silně plstnatý a středně silně štětinkatý, řapíkový výkroj je otevřený až úzce otevřený, lancetovitý či lyrovitý s ostrým dnem, někdy ve tvaru UV, někdy se zoubkem, hluboký, méně často je až mírně překrytý s úzkým průsvitem. Zoubkování listu je středně výrazné, zoubky mají rovné či konvexní strany, ostrý vrchol a širokou bázi. Žilnatina listu je takřka bez pigmentace antokyany či na líci velmi slabě pigmentovaná. Řapík je stejně dlouhý, jako středová žíla listu či o málo kratší, takřka lysý, na zeleném základě vínově červeně zabarvený. Hrozny jsou menší až středně velké (14-16 cm, 120-160 g, max. 500 g), široce kuželovité, někdy s křidélky nebo rozvětvené, středně kompaktní až volnější, stopky v průměru 3 cm dlouhé, středně silné, průměrně lignifikované, bobule středně velké (15-19 x 14,5-18,5 mm), okrouhlé až mírně oválné, uniformní co do barvy i velikosti, žlutozelené s hnědým nádechem na osluněném líčku, hnědě skvrnité, se silnou, průměrně ojíněnou slupkou, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou příjemné, sladké, neutrální chuti. Cukernatost moštu je 17-25 % při aciditě 6-10 g/l. Semena jsou 1-4 v bobuli (průměr 1,9), poměrně dlouhá, široce oválná (7,5-8 x 4,5-5 mm), hnědá se žlutým zobáčkem. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé (5-6 mm), silnější, obtížně oddělitelné. Jednoleté réví je žlutohnědé až tmavěji hnědé, rýhované, na nodiích s fialovým nádechem, internodia jsou 10-12 cm dlouhá, lenticely chybí. Růst je bujný, letorosty polovzpřímené, réví dobře vyzrává, výnosy jsou vyšší, 8-10 t/ha. Odrůda raší počátkem dubna, kvete na přelomu května a června, zaměká v polovině srpna a dozrává v polovině října, v Telavi trvá vegetační cyklus 179 dní při SAT 3510°С. Počet hroznů na výhon je 1,7, doporučený je řez na 8-10 oček. Odrůda je relativně dobře odolná vůči houbovým chorobám, zejména vůči peronospoře, dobře odolává také různým škůdcům, mrazu odolává tato odrůda podprůměrně, má bohužel též velký sklon ke sprchávání a za vlhkých podzimů mohou být hrozny napadeny hnilobou. Podprůměrně odolává též révokazu. Není náročná na půdní typy, nevyhovují pouze půdy bažinaté a slané.
Charakteristika vína: Hrozny poskytují přírodní polosladká a sladká, jemná, harmonická a svěží, světleji žlutá vína s vysokým potenciálem zrání, s buketem bílých květů, medu a citrusových plodů, s chutí citrusových plodů a exotického ovoce. Odrůdová vína jsou vhodná k vinifikaci v barikových a dubových sudech, nebo slouží jako základ k výrobě vín šumivých, ale také vinných destilátů (koňaku). Zajímavé je například tiché víno "Tvishi" z oblasti Tvishi v regionu Lecchumi, které má světle jantarovou barvu, jemnou, vybranou chuť, ovocitý buket a vyšší, přírodní zbytkový cukr120. Vína často tvoří složku cuvée s odrůdami Tsitska či Tetra.
Literatura a internetové zdroje: 26, 28, 31, 32, 33, 96, 100, 120, 163, 165, 168, 176, 199, 200, 202, A)Vinoge.com [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://vinoge.com/qarTuli-Rvino/saqarTvelos-vazis-jiSebi-0, B)Georgian Traditional Wine Federation. Enoteca.ge [online, 2017-02-09]. Dostupné z: https://www.enoteca.ge/en/variety, *Genetic characterization and relationships of traditional grape cultivars from Transcaucasia and Anatolia. Vouillamoz, J.F. et al. Plant Genetic Resources 4 (2), 144-158, 2006. [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://www.penn.museum/sites/biomoleculararchaeology/wp-content/uploads/2009/11/Vouillamoz2006ArmeniaGeorgiaTurkeyGenotyping11.pdf, *Лазаревский М.А. Сорта винограда. Москва: Государственное издательство сельскохозяйственной литературы, 1959, с. 428. In: Виноделие как искусство. ИП Злыгостев Алексей Сергеевич 2001-2011 [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://wine.historic.ru/books/item/f00/s00/z0000028/st216.shtml, *Plastid DNA sequence diversity in a worldwide set of grapevine cultivars (*Vitis vinifera* L. subsp. *vinifera*). Beridze, T. et al. Bulletin of the Georgian National Academy of Sciences 5 (1) 98-103 (2011) [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://oiv2010.ge/ORAL/ORAL_VITICULTURE/OR.I.02-No 38 O BERIDZE Tbilisi 2010.pdf, *Georgian ampelography. საქართველოს ამპელოგრაფია [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://grapes.basilashvili.ge/index.php?a=main&pid=17&lang=ge&lid=7&type=0&color=0&rid=0, *Agricultural Biodiversity of Georgia. Viticulture and grapevine local germplasm in Georgia. D. Maghradze, L. Vashakidze, I. Mdinaradze, R. Chipashvili, E. Abashidze, Sh. Kikilashvili. Institute of Viticulture and Oenology, Georgian Agrarian University, Tbilisi, Georgia [online, 2017-02-09]. Dostupné z: http://catalog.elkana.org.ge/vinery/.

Tsitska

20. listopadu 2017 v 14:12 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - T
Synonyma: ციცქა (Gruzie),Цицка, Шанти, Мамали Цицка (Rusko, Ukrajina), Cicka (Bulharsko), Chanti, Ch. Bianco, Male Tstska (Centrální Imereti), Mamali Tsitska, M. Tzitzka, Scanti, Shanti (Horní Imereti), Tsiska, Tsitsca, Tsitska (Francie, cd. 2667, no. 3052), Tsitska da Chanti, Tsitsko (Horní Imereti), Tzitzka, Zizka
Původ a rozšíření: Tsitska je pozdní moštová a stolní odrůda původu Vitis vinifera z eko-geografické skupiny černomořských odrůd (proles pontica, subproles georgica Negr. provar tomentosae Tserts.)96, pocházející z Gruzie a pěstovaná dnes v centrální a horní části regionu Imereti na západě Gruzie s centrem rozšíření v podhůří, v okolí obcí Zestafoni, Orjonikidze a Terjola. Patří zde k nejpěstovanějším odrůdám a je řazena k odrůdám nejvyšší kvality. Je zařazena na oficiálním soupisu odrůd, doporučených k pěstování v Gruzii, roku 2010 zde byla pěstována na ploše 3.642 ha200. Najdeme ji také na východě Gruizie, v okolí Lagodekhi, případně v Ukrajině, na Krymském poloostrově. Existují dvě verze výkladu názvu odrůdy, první verzí je, že pochází z gruzínských obcí Tsitskhe, případně Tsitskiuri, druhá je, že název má význam "odrůda s malými hrozny"96.
Příbuzné odrůdy, možné záměny: V Gruzii by měly být pěstovány ještě odrůdy s názvy Tsitska Gabekhauri (ციცქა გაბეხოური)A a Tsitska Sachkheruli (ციცქა საჩხერული)A, 163, první v regionu Guria, druhá lokálně v regionu AdžárieB. O vzájemné příbuznosti těchto tří uvedených odrůd s názvy Tsitska nejsou žádné doklady.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Vrcholky letorostů (15-20 cm) a apikální listy jsou silně bíle vlnatě plstnaté, vrcholky jsou zcela otevřené, bělavě zelené s růžovými okraji, apikální listy mají měďnatě červený nádech a jsou na okrajích pigmentované antokyany. Bazální listy jsou zelenožluté s bronzovým nádechem, na rubu silně plstnaté. Jednoleté réví je žlutavě šedé, na podzim s hnědým tónem, internodia jsou obvykle 6-8 cm dlouhá, nodia jsou tmavohnědá. Dospělé listy jsou středně velké (16-20 x 15-19 cm), okrouhlé až srdčité, tří- až pětilaločnaté s mělkými až středně hlubokými výkroji, horní jsou většinou úzce otevřené až uzavřené s průsvitem, s ostrým dnem, vzácněji s oblým dnem nebo se zoubkem, dolní málo výrazné, někdy naznačené. List je miskovitě prohnutý, líc je tmavozelený, mřížkovitě vrásčitý, rub je silně plstnatý. Řapíkový výkroj je otevřený, ve tvaru UV až lyrovirý s ostrým dnem, méně často (u výrazněji miskovitě prohnutých listů) uzavřený s průsvitem. Zoubkování je středně výrazné, zoubky mají konvexní strany a ostrý vrchol. Žilnatina je u báze slabě pigmentovaná antokyany. Řapík je lysý, asi o ¼ kratší, než střední žíla listu, zelený, někdy s růžovým nádechem. Hrozny jsou středně velké (12-18 x 6-12 cm, 140-190 g, max. 500 g), kuželovité až válcovitě kuželovité, často s výraznými křidélky, kompaktní až velmi kompaktní, bobule středně velké (15-19 x 14-18 mm), okrouhlé až mírně oválné, zelenožluté, na osluněné straně s jantarovým nádechem a hnědě tečkované, se středně silnou, poměrně pevnou, průměrně ojíněnou slupkou, s nezbarvenou, šťavnatou dužinou sladkokyselé, neutrální, ale specifické chuti. V bobuli jsou 1-4 (vetšinou dvě) semena, hruškovitého tvaru, hnědá, 7-7,5 x 4,5-5,9 mm. Stopka je 2,5-5 cm dlouhá, málo lignifikovaná, stopečky bobulí zelené, 4-4,5 mm dlouhé. Růst je středně bujný, letorosty polovzpřímené, réví dobře vyzrává, výnosy jsou vyšší, 8-12 t/ha. Odrůda raší počátkem dubna, kvete na přelomu května a června, zaměká v polovině srpna a dozrává počátkem října, v Telavi trvá vegetační cyklus 177 dní při SAT 3460°С. Doporučené zatížení 32-40 oček na keř. Odrůda je citlivější zejména vůči oidiu, průměrně odolává peronospoře, mírně nadprůměrně vzdoruje révokazu a zimním mrazům, nemá sklon ke sprchávání a hráškovatění bobulí. Není náročná na půdní typy, dobře se přizpůsobí různým klimatickým podmínkám. Cukernatost moštu je 16-25 % při dostatečné aciditě 7-12 g/l. Hrozny slouží k výrobě svěžích suchých, ale též perlivých, šumivých nebo dezertních vín, často též tvoří složku cuvée s odrůdou Tsolikouri. Odrůdová vína mají slámově žlutou, u vín klasického typu až jantarovou barvu, jsou svěží a harmonická, s vyšším obsahem alkoholu, s ovocitým aroma, velmi dobře vyzrávají, mají vysoký potenciál zrání, jsou velmi vhodná i pro školení v barikových sudech.
Literatura a internetové zdroje: 26,31, 32, 33,96, 100,120,163, 168, 176, 199, 200, 202, A)Vinoge.com [online, 2017-02-08]. Dostupné z: http://vinoge.com/qarTuli-Rvino/saqarTvelos-vazis-jiSebi-0, B)Georgian ampelography. საქართველოს ამპელოგრაფია [online, 2017-02-08]. Dostupné z: http://grapes.basilashvili.ge/index.php?a=main&pid=17&lang=ge&lid=7&type=0&color=0&rid=0, C)Georgian Traditional Wine Federation. Enoteca.ge [online, 2015-09-28]. Dostupné z: https://www.enoteca.ge/en/variety, *Лазаревский М.А. Сорта винограда. Москва: Государственное издательство сельскохозяйственной литературы, 1959, с.428. In: Виноделие как искусство. ИП Злыгостев Алексей Сергеевич 2001-2011 [online, 2017-02-08]. Dostupné z: http://wine.historic.ru/books/item/f00/s00/z0000028/st216.shtml, *Plastid DNA sequence diversity in a worldwide set of grapevine cultivars (*Vitis vinifera* L. subsp. *vinifera*). Beridze, T. et al. Bulletin of the Georgian National Academy of Sciences 5 (1) 98-103 (2011) [online, 2017-02-08]. Dostupné z: http://oiv2010.ge/ORAL/ORAL_VITICULTURE/OR.I.02-No 38 O BERIDZE Tbilisi 2010.pdf, *Agricultural Biodiversity of Georgia. Viticulture and grapevine local germplasm in Georgia. D. Maghradze, L. Vashakidze, I. Mdinaradze, R. Chipashvili, E. Abashidze, Sh. Kikilashvili. Institute of Viticulture and Oenology, Georgian Agrarian University, Tbilisi, Georgia [online, 2017-02-08]. Dostupné z: http://catalog.elkana.org.ge/vinery/, *Genetic characterization and relationships of traditional grape cultivars from Transcaucasia and Anatolia. Vouillamoz, J.F. McGovern, A. Ergul, G. Söylemezoglu, et al. Plant Genetic Resources 4 (2), 144-158, 2006. [online, 2017-02-08]. Dostupné z: http://www.penn.museum/sites/biomoleculararchaeology/wp-content/uploads/2009/11/Vouillamoz2006ArmeniaGeorgiaTurkeyGenotyping11.pdf.

Tsimlyanskii belyi

19. listopadu 2017 v 11:12 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - T
Synonyma: Цимлянский белый, Белый винный, Старинный, Плакун (Rusko, Ukrajina),Belyi, Belyi Vinnyi, Belyj Vinnij, Chimlyanskii Belyi, Cimljanski Beli (Bulharsko), Cimljanskij Belyi, Cimljanszki Beluej, Kumshatskoi, Plakoun, Plakun, Starinnyi (Donská oblast), Starinnyi Plakun, Timleanski Belii, Tsimlansky Blanc, Tsimlyanskom, Tzimlansky Blanc (Francie), Tzimliansky Belyi (Francie, cd. 2665), Zimliansky Blanc (Francie)
Původ a rozšíření: Tsimlyanskii belyi je středně pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera z eko-geografické skupiny černomořských odrůd (proles pontica Negr., subproles ostcaucasica Al.)96. Její geografický původ je neznámý, poprvé je písemně zmíněna roku 1886 (E. Klausen), dnes má pouze lokální význam, vzácně pěstována je v údolí řeky Don96. Odrůda Tsimlyanskii belyi není geneticky identická s odr. Tsimlyanskii chernyi199, která je křížencem odrůd Plechistik x Kokur belyi163, 199, nicméně obě odrůdy jsou příbuzné, protože odrůda Plechistik je přímým potomkem odr. Tsimlyanskii belyi163. Název odrůdy je odvozen od jména města Cimljansk, situovaného v Rostovské oblasti, v Rusku, v údolí řeky Cimla, která je přítokem Donu.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Existují dva biotypy odrůdy, první má velké bobule, druhý malé bobule a velký sklon ke sprchávání. Gelmbrecht (1956) objevil ještě klon s tmavě zelenými, puchýřnatými listy s hlubokými výkroji a s tmavě červenofialovými letorosty96. Vrcholky letorostů a apikální listy jsou silně bíle vlnatě plstnaté, vrcholky jsou otevřené, na okrajích růžově pigmentované antokyany, bazální listy jsou světle zelené s bronzovým až červenobronzovým nádechem, vzácněji až zlatooranžové, výrazně členěné. Dospělé listy jsou středně velké až velké, okrouhlé, miskovitě prohnuté s mírně podehnutými kraji, pětilaločnaté s hlubokými a širokými výkroji, často ještě sekundárně členěné, horní výkroje jsou většinou uzavřené, s oválným až trojúhelníkovým průsvitem, s plochým, trojúhelníkovým, někdy i se zaostřeným dnem, méně často úzce otevřené, lyrovité, dolní otevřené, lyrovité s okrouhlým dnem, někdy až s paralelními stěnami. Listy jsou takřka hladké až mírně mřížkovitě vrásčité, lysé, rub je slabě až středně silně arachnoidálně, rezavě žlutě plstnatý (spodní listy jsou silněji plstnaté). Řapíkový výkroj je uzavřený, lyrovirý s ostrým dnem, ohraničený žilnatinou, zřídka úzce otevřený. Řapík je stejně dlouhý či delší, než střední žíla listu. Zoubkování listu je středně výrazné, zoubky mají širokou bázi a rovné strany či rovnou/konvexní stranu. Žilnatina listu je u báze pigmentovaná antokyany. Hrozny jsou středně velké (12-17 x 9 cm, 80-120 g), válcovitě kuželovité s křidélky, kompaktní (ale při sprchnutí volnější), stopky krátké (3-3,5 cm), žlutozelené, u báze lignifikované, silnější, oble ohnuté, bobule středně velké až malé (13-14 mm, 1,2 g), okrouhlé až mírně oválné, bělavě zelené až žlutavé barvy na osluněné straně, zelené ve stínu, s tenkou a nepříliš pevnou, částečně průsvitnou, ojíněnou slupkou, s nezbarvenou, šťavnatou a jemnou dužinou neutrální chuti s 3-6 středně velkými (5-6,5 x 4-4,5 mm), tmavě hnědými, okrouhle oválnými semeny s kuželovitým zobáčkem. Jednoleté réví je žlutavě hnědé. Růst je středně bujný, letorosty polovzpřímené, réví dobře vyzrává, výnosy jsou nízké, 1,7-2,2 kg na keř, 5,5-6,5 t/ha. Počet hroznů na výhon 0,5-1. Odrůda raší ve třetí dekádě dubna, kvete v první dekádě června, zaměká v polovině srpna a dozrává ve druhé dekádě září, její vegetační cyklus trvá 125 dní při SAT 2790°C. Je citlivější na peronosporu, odolnost vůči zimnímu mrazu a suchu je průměrná. Za deštivého počasí v době zrání mají bobule sklon k praskání a mošt ukapává na zem (odtud synonyma Plakun, Plakoun). Cukernatost moštu je vyšší, 18-24% při dostatečné aciditě 5,6-8,6 g/l, v Novočerkassku je v polovině září průměr 23% při aciditě 8,5 g/l. Při cukernatosti nad 26% mošt rapidně ztrácí aciditu. Hrozny slouží k výrobě kvalitních tichých a vysoce kvalitních šumivých vín, dříve byla vyráběna i vína portského typu a sladké, ušlechtilé výběry.
Literatura a internetové zdroje: 26,96, 100,163, 176, 199, 202, *Агробиологическая и технологическая характеристика автохтонных Донскых сортов винограда как основа качественного виноделия. Наумова, Л. Г. et al., Научные труды ГНУ СКЗНИИСиВ Toм. 1. 2013 [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://kubansad.ru/media/uploads/files/nauchnye_trudy_skzniisiv/tom_1/37.pdf, *Новации виноградарства России. 14. Аборигенные перспективные сорта винограда. Петрович, Т.Л. Научный журнал КубГАУ, No 56 (02), 2010 года [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://ej.kubagro.ru/2010/02/pdf/11.pdf, *Лазаревский М.А. Сорта винограда. Москва: Государственное издательство сельскохозяйственной литературы, 1959, с.428. In: Виноделие как искусство. ИП Злыгостев Алексей Сергеевич 2001-2011. [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://wine.historic.ru/books/item/f00/s00/z0000028/st216.shtml.

Tsaoussi

19. listopadu 2017 v 10:10 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - T
Synonyma: Ασπρο (Rodopy), Τσαούσι, Τσαούσης, Τσαούσια, Τσαούσικο, (kontinentální Řecko), Aspro, Gavus (Turecko), Tsaousiko, Tsaousi (Řecko), Tsaoussi (Francie, cd. 3765, Tssaousia, Tssaousis
Původ a rozšíření: Tsaoussi je středně pozdní, moštová a stolní odrůda původu Vitis vinifera, dle výsledků analýzy DNA z roku 2012 kříženec odr. Baresana (Korithi aspro) x Mavrodaphni199. Pochází patrně z Řecka, pěstovaná je především na ostrově Kefalonia v Jónském moři, kde je m.j. často mísena do cuvée s odrůdami vyšší acidity, jako například Robola nebo Sauvignon blanc. Údaje o rozšíření této odrůdy v Makedonii a v Trákii, na úpatí pohoří Rodopy, stejně jako v Turecku a v Bulharsku, je třeba brát s rezervou vzhledem k rozšíření odrůdy Chaouch blanc v tomto regionu. Odrůda Tsaoussi není geneticky identická s odrůdami Chaouch blanc (F) a Chaouch rozovyi (F)163, 199, i když s nimi má z části společnou synonymiku.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Hrozny jsou velké, kuželovité, středně kompaktní až volnější, bobule středně velké až větší, mírně oválné, zelenožluté, žlutavé, na osluněném líčku až zlatožluté barvy, se středně silnou slupkou, se šťavnatou, nezbarvenou dužinou sladké chuti s 1-3 semeny v dužině. Růst je bujný, odrůda poskytuje průměrné až vyšší výnosy. Raší po polovině dubna, sklízí se v první polovině až ve druhé dekádě září. Houbovým chorobám odolává průměrně, náchylná je ke sprchávání. Preferuje krátký řez na 3-4 očka. Mošt mívá průměrnou až vyšší cukernatost, ale nižší až nízkou aciditu. Odrůdová vína jsou vyráběná vzácně, jsou lehčí, mívají nižší aciditu a ovocité aroma broskví, melounu a medu.
Literatura a internetové zdroje: 26, 102, 103, 107, 120, 163, 168, 176, 199, 202, *Bank of Wine. Τράπεζα Ελλ-Οίνων [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://www.bankofwine.gr/index.php?route=product/category&path=20_82, *Microsatellite variability in grapevine cultivars from different European regions and evaluation of assignment testing to assess the geographic origin of cultivars. Šefc, K.M. et al. Theoretical and Applied Genetics 100 (3-4) 498-505 (2000) [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://www.researchgate.net/publication/226219537_Microsatellite_variability_in_grapevine_cultivars_from_different_European_regions_and_evaluation_of_assignment_testing_to_assess_the_geographic_origin_of_cultivars/links/02bfe5106430e4fc12000000, *Genetic comparison of Greek cultivars of *Vitis vinifera* L. by nuclear microsatellite profiling. Lefort, F. et al. American Journal of Enology and Viticulture 52 (2) 101-108 (2001) [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://www.ajevonline.org/content/52/2/101.short, *Genetic structure and differentiation in cultivated grape, Vitis vinifera L. Aradhya, K.M. et al. Genetical Research Cambridge 81, 179-192 (2003) [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://afrsweb.usda.gov/SP2UserFiles/ad_hoc/53062000VitisPage/Grape.pdf.

Truel, P.

19. listopadu 2017 v 9:09 | Martin Šimek |  Významnější šlechtitelé révy a šlechtitelské stanice
Paul Truel (nar. 1924) je významný francouzský šlechtitel a ampelograf, který v rámci své činnosti v ústavu INRA Montpellier - Unité Expérimentale du Domaine de Vassal & Montpellier SupAgroA, 26, vyšlechtil 24 odrůd, které jsou pod svými vlastními názvy uvedeny v katalogu VIVC163 a na stránkách amerických šlechtitelů révy156. Mezi ty významnější se řadí Clarin (1953), Lival (1956), Chenanson (1958), Caladoc (1958), Danlas (1958), Ganson (1958), Ribol (1958), Gramon (1960), Monerac (1960), Aranel (1961), Marselan (1961), Chasan, Portan a Segalin (1980). Literatura a internetové zdroje: 26, 156, 163, 166, A)INRA Domaine de Vassal [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://www1.montpellier.inra.fr/vassal/index.html.

Trousseau gris

19. listopadu 2017 v 9:07 | Martin Šimek |  Moštové odrůdy - T
Synonyma: Baratszoeloe, Chauché Gris (Francie), Francia Szuerke, Goundoulenc, Gray Riesling (Kanada, Itálie, USA), Grey Riesling (USA), Gris de Salces, G. de Salses, Guindolenc, Guindoulenc, Hamu Szoeloe, Hamuszoeloe, Nagyvati, Sals, S. Cenusiu, Salses Gris, Shome Seryi, Sose Serii, Terret d'Afrique, Trousseau Gris (Francie, cd. 457)
Původ a rozšíření: Trousseau gris je raná až středně pozdní moštová odrůda původu Vitis vinifera, mutace odrůdy Trousseau noir163. Na začátku 20. století byla hojně vysazena v Kalifornii, ale po roce 1980 začala z vinic rychle mizet, ještě roku 1995 byla pěstována na cca 700 ha, roku 2014 byla tato odrůda vinifikována již pouze v kalifornském vinařství Fanucchi v Russian River Valley B. Najdeme ji také v Argentině, roku 1991 na 204 ha163 a též na Novém Zélandu. Ve své tradiční domovině, v regionu Franche-Comté, v severní části oblasti Jura ve Francii, byla roku 2011 pěstována pouze na ploše jednoho hektaru. Od roku 2011 je zapsána v národním katalogu odrůd, není zde nicméně k dispozici žádný registrovaný klon30. Soudí se, že tato mutace vznikla v Alsasku či v LotrinskuB.
Příbuzné odrůdy: Na seznamu portugalských klasifikovaných odrůd je pod názvem Bastardo roxo zařazena odrůda, pěstovaná dnes velmi vzácně na poloostrově Setúbal v oblasti Azeitão či v údolí řeky Douro, roku 2009 na ploše 27 ha201. Je to mutace odrůdy Bastardo, pěstované pod tímto názvem v údolí řeky Douro, pod názvem Merenzao ve Španělsku, kde tvoří součást vín D.O. Monterrei, Valdeorras a Ribeira Sacra a známé dnes jako Trousseau noir z regionu Jura ve FranciiC,D. Protože jsou odrůdy Trousseau noir a Trousseau gris geneticky identické30, dalo by se očekávat, že identické budou i odrůdy Trousseau gris a Bastardo rouge. Když ovšem porovnáme jejich genetické profily30xC, identické nejsou, zrovna tak jako profily odrůd Bastardo a Trousseau noir.
Název odrůdy: Výraz "Trousseau" (v překl. z francouzštiny např. "výbava", "vybavení", též "věno") je odvozen z termínu "troussé" (též "svázaný", "svazek", "hrozen"), přes starobylé slovo "toursel" ("svazek", "balíček"), i když někteří vinaři žertem tvrdí, že odrůdová vína slouží k financování "trousseau des filles", v překladu "spousty (hromady) holek"A. Některá synonyma odrůdy Tressot noir by mohla svědčit o společném původu názvu rodiny odrůd Tressot s odrůdami rodiny Trousseau. Synonymum Gray (Grey) riesling, používané v USA, se vztahuje ke svěžím vínů ryzlinkového typu, které odrůda poskytuje v chladnějších podmínkách Russian River Valley (Sonoma County, Kalifornie)B.
Charakteristika odrůdy a vína: (H) Vrcholky letorostů jsou zcela otevřené, silně bíle vlnatě plstnaté, s jemným červenavým nádechem, mladé listy pavučinovitě ochmýřené, zelenožluté s jemným bronzovým nádechem. Dospělé listy jsou zprohýbané, mřížkovitě vrásčité a silně puchýřnaté, velké, okrouhlé, pětilaločnaté s mělkými až středně hlubokými horními výkroji, zoubkování na okraji je málo výrazné, se širokou bází a konvexními okraji, řapíkový výkroj je úzce otevřený až s mírně překrytými a dolů podvinutými cípy, lyrovitý, rub je slabě až středně silně plstnatý. Žilnatina listu je slabě pigmentovaná antokyany, někdy bez pigmentace. Listí se na podzim kompletně barví do červena. Hrozny jsou malé, válcovité s křidélky, kompaktní, s malými až středně velkými, mírně oválnými bobulemi šedočervenavé až růžovofialové barvy s tenkou slupkou, s nezbarvenou dužinou, obsahující semena. Růst je bujný, odrůda raší raně, jeden den po Chasselas, dozrává 10 dnů po Chasselas. Dobře se přizpůsobuje krátkému i dlouhému řezu, vyžaduje pro dobré vyzrání hroznů dobře exponované polohy. Houbovým chorobám odolává podprůměrně, citlivá je zejména vůči botrytidě, špatně odolává též roztočům a bývá napadána vosami. Cukernatost moštu bývá vysoká. Hrozny většinou slouží k přípravě cuvée bílých vín, často s odr. Chardonnay či Viognier, bývala používána dokonce k povýšení aroma červených vín, dále slouží k výrobě dezertních, fortifikovaných a šumivých vín. Odrůdová vína jsou svěží, plná, aromatická, s florálním a ovocitým aroma zimolezu, čerstvých broskví, hrušek, melounu, jemného koření a tropického ovoce.
Literatura a internetové zdroje: 26, 28, 30, 163, 166, 168, 176, 188, 189, 199, 200, 201, 202, A)Petite anthologie des cépages jurassiens [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://www.cancoillotte.net/article.php3?id_article=172, B)Fanucchi Vineyards. Trousseau Gris [online, 2017-02-07]. Dostupné z: https://www.fanucchivineyards.com/trousseau_gris.html, C)Microsatellite Database of Grapevine (Vitis vinifera L.) Cultivars used for Wine Production in Portugal. M.M. Veloso, M.C. Almandanim, M. Baleiras-Couto, H.S. Pereira, L.C. Carneiro1, P. Fevereiro, J. Eiras-Dias. Ciência Téc. Vitiv. 25 (2) 53-61. 2010 [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://www.scielo.oces.mctes.pt/pdf/ctv/v25n2/v25n2a02.pdf, D)Twenty microsatellites (SSRs) reveal two main origins of variability in grapevine cultivars from Northwestern Spain. E. Diaz Losada, A. Tato Salgado, A. M. Ramos-Cabrer, S. Rio Segade, S. Cortes Dieguez, S. Pereira-Lorenzo. Vitis 49 (2), 55-62 (2010) [online, 2017-02-07]. Dostupné z: http://www.vitis-vea.de/admin/volltext/W0%2010%201793.pdf.